Deník jedné malé ztracené existence

 Když se podívám zpátky, vidím ve svém životě spoustu věcí, které jsem ztratila. Některé se ztratily samy a kdysi jsem si myslela, že se samy zase vrátí. Byla jsem hrozně moc naivní. Některé se ztratily samy a já jsem na ně už nemyslela. A některé prostě zmizely a já nejsem schopna určit jak a myslím, že ani ony už by to po těch letech nebyly schopné říct.

Chtěla bych se podívat do minulosti a vybavit si tváře a jména lidí, co za mnou zůstali. Ale nejde to. Stejně tak si nedovedu vybavit nic přesnějšího o nikom, koho jsem znávala a mám pocit, že vlastně nikoho neznám.

Přesně si pamatuji:

Dvacetistěnnou hrací kostku, byla skleněná a moc se mi líbila. Dostala jsem jí od nějaké učitelky na základce a do páté třídy jsem jí stihla ztratit, i když jsem na ní dávala dobrý pozor. Záhadou zůstává kam, protože z mého pokoje nikdy neodešla a když jsme se stěhovali, nebyla ani za knihovničkou.

Černě potažené molitanové trojúhelníky, které měli rodiče na posteli, když z ní zrovna udělali pohovku. Trojúhelníky byly veliké, skoro ke stropu našeho panelákového bytu, lezla jsem na ně a jezdila po nich dolů. Odešli, když jsme opustili byt. Budiž čest  jejich památce.

Mastičku, kteá mi každé ráno pomáhala otevřít oči, když jsm toho nebya schopná sama. Kdybych někdy měla navštívit nějakého psychologa, asi bych se o ní měla zmínit. Je důvodem, proč chci vědět i ty nějvětší kraviny o všcech kolem mne. Ani patnáct/třináct let po té nevím, kam se ukládala a už to nikdy nezjistím. Ležela jen tak na poličce mimo mé zorné pole?

Plyšovou kočku, která podle všeho zůstala ležet ve Vídni v hotelu pojmenovaném po nějakém vládci pod postelí. Měla díry v břiše, kterými se daly skrznaskrz protáhnout prsty. Byla zvalchovaná a měla obrovské skleněné oči. Všude se mnou jezdila. Když mi byly tři, násilně jsem jí přetočila hlavu doprava, ay na mě koukala, když spím. Pamatuji se, jak jsem to udělala. Tenkrát jsem netušila, že by se plyšový krk kočky mohl poškodit a taky se nepoškodil. Už navždy to bude jedna z největších záhad mého života, proč se tak nestalo. Číča cestovatelka byla na nejednom neslavném sportovním táboře - když se ještě naši snažili probudit talent ve mě, který byl už tenkrát věčně spící a stále se to potvrzuje - na tripu ve Španělsku a Francii, u moře, když jsem si léčila atopáky. Byla se mnou prostě všude, alespoň do mých deseti. Budiž jí země lehká. A mým rodičům navěky hamba, že jí potají vytáhli z mého pečlivě zabaleného batůžku.

Kamínky, které jsme dostali všichni od naší třídní, když jsme v páté třídě dostávali vysvědčení a část už se do té třídy v životě neměla vrátit. 

Porcelánová zvířátka, která mám doteď a první jsem měla psa a slona, než se k nim přidali i další.

Mluvícího papouška, který byl ve skutečnosti robotický a opakoval, co jsem řekla já. Matce se šíleně nelíbil, ale já jsem měla kamaráda.

Zasunovací dveře, které oddělovaly školku v Praze od třídy, kde se "učí školní děti". Zpětně je divné, že ve třídě pro školní děti nebyly normáln lavice, byla tam televize a naše hračky. Jo a taky tam byly takové divné děti, kterých jsem se bála, ani nevím proč. Možná z nich byla cítit blbost nebo tak něco. (Nejsem homofob. Myslím, že ty děti, co se tam učily byly postižené, ale fakt si tím nejsem jistá. Taky mohly být úplně normální, alespoň mně tak připadali, pokud jsem nad tím nepřemýšlela.)

Asi to není všechno, ale tohle jsou opravdu živé vzpomínky. Narozdíl od tváří mých spolužáků ze základky. Narozdíl od tváře mé nejlepší kamarádky, se kterou jsem chodila do školky a na koňské tábory. Pamatuji si, jakou knihu četla a jak jsme při snídaních parodovaly reklamy na jogurty, co byly zrovna v televizi. Pamatuji si její červený svetr a stůl u nich v kuchyni. Ale nepamatuji si jí. 

Jmenovala se Kamila. A koně se stali její vášní. Zajímalo by mě, jestli na nich pořád jezdí. Cvičily jsme spolu v sokole a trhaly kopřivy a chodily na dětské karnevaly a vím, že vypadala pořád utahaně a už bych jí nepoznala. 

Jmenovala se Barbora. Byla mojí nejlepší kamarádkou v první a druhé třídě, než jsem přešla do matematicky zaměřené třídy. Nepamatuji se, jaké měla příjmení a ani její tvář. Jediné, na co si vzpomínám je, že jsme gumovaly tužku prstem a nikomu to neříkaly, protože to bylo naše tajemství.