Mech je zelený, listí hnědé, obloha modrá, ale větve - ty jsou holé...
Ano, je to jasné. Změnila jsem se, nevratně a přesto změnitelně, nic není definitivní a přesto je vše dokončené.
Vzpomínám, jak jsem kdysi dělala pořadníky na sebe... Nu, teď doufám, že budou někteří dělat pořadníky na ně.
Vzpomínám, jak jsem kdysi s Natt pomlouvala Marce... Nu, teď vím, že on si to nezaslouží, je jiný. Ale to už je i Natt.
Vzpomínám, jak jsem kdysi bývala šťastná... Nu, teď nevím, jak se mi to vedlo, ale chci to zase!
Promiň, Marcusi. Neměly jsme o tobě říkat věci, co jsme řekly. Ty jsi všechno, jen ne takový, jakého jsme si tě představovaly.
Já a Natt, to je teď taky jen vzpomínka. Má nejlepší kamarádka, duchovní sestra... a teď je pryč. Daleko, nenávratně ztracena. Tahle vzpomínka bolí, když je živá. Ale nemám schopnpst upamatovat se na věci přesně.Vím teď jen, že jsem ji měla ráda.
