Deník jedné malé ztracené existence

 Proč to tak musí být znovu?

Už jsem se jednou smířila s tím, že tu není a nebude. Potřebovala jsem se přes to jen přenést. Neříkej, že teď už to bude jinak, že se vrátil a bude to všechno jako dřív. Nebude. Nikdy. Dobře víš, že když je tady teď, je to přesně jen na teď a nebude pak zase žádné příště. Už to není ten člověk, co jsem znala.
Snažila jsem se přes to přenést. Pochopila jsem, že je čas dospět. Už to nikdy nebude jako dřív a ani nemůže být. On už tady nebude ani pro mě a asi ani pro nikoho jinýho. Jednou, až se přes to přenesu, třeba budu schopná s ním komunikovat v klidu. Teď jsem z toho smutná. Nezvládám to. Jednou pro mě bude znamenat totéž, co každý jiný člověk z davu, co se mě náhodně ptá, kolik je hodin. Teď je to někdo, koho jsem znala a už neznám. Teď je to pro mě někdo důležitý, kdo vlastně už není. Pro mě je to, jako by umřel. Nikdy už se nevrátí, nebude tu s námi, nebude tu. Nikdy.
Jednou pochopím, že za tím obličejem je někdo cizí, kdo se mnou nemá nic společného a s kým si nemám co říct. Ale teď si pořád pamatuji na to, jaké to bylo, když jsme si měli co říct.
Možná že to nebude ani takové, jak si myslím. Možná to bude přesně jako by zemřel. Možná na něj nikdy nezapomenu a všechny ty detaily se mi budou pořád vracet, možná z toho budu smutná už pořád, ale co na tom záleží. Byl to člověk, kterého jsem si vážila a měla ho ráda. Přijít o někoho takového vždycky bolí, to už vím. Třeba budu s pláčem utíkat, i když se mě bude ptát na čas a nebude na sobě dávat vědět, že si na mě vzpomíná. Jeho tělo bude už ovládat někdo jiný a jeho mysl bude tak vzdálená té mojí, že už nebude mít cenu se ani snažit.
Možná si myslíš, že nesmyslně vzdávám boj, ale není už za co bojovat, když už není ani co říct. Nedokážeme už normálně mluvit ani o počasí. Ani o ničem Neřekl mi ani jak se má. Já to zatím nezvládám, bolí to. A on mi to říct nechce. Všechno je to jen horší. Není proč bojovat za něco, co není. Kdysi by to za to stálo. Ale teď už není proč. Je to někdo cizí, mrtvý, jiný. To co jsme měli, to už není. Musím se přes to přenést, dospět.
Slíbila jsem si to.
Bude to přesně jako by umřel. 

Psala jsem to včera v slzách. Objevil se a pak zase už nebylo, co říct. Ještě předtím jsem si prožila malý srdeční atak, když se Kitty ptala, jestli jsme s *Andělem* stále spolu. Tak Kitty, ano jsme a ty to víš - i když třeba nechci, jeho mi. Jestli tohle občas čteš, tak mi věř - s Marcem jsme byli úžasní a já ho vážně vážně mám ráda. Ale je pryč. Je čas si to vědomit a nechat ho jít, má právo mít vlastní život. A navíc - proč něco říkat, když není co říct? A taky... Není proč.