Deník jedné malé ztracené existence

Zacpi si uši. Utíkej. Utíkej dál. Nezastavuj. Otoč se. Co vidíš? Vidíš? Vidím tě kývat. Vidíš. Tak, koukej, támhle je něco. Panelák, to je něco, že? A teď? Teď zase dál. Nezastavuj, už tam budeš. Vím, že ještě můžeš. Dýchej. Utíkej. Neotáčej se. Po špičkách jdeš zpět? Co vidíš? Jsi v džungli. Kovově šedé a ocelově chladné džungli. Barvy okolo tebe stoupají a klesají jako kaskáda. Motýl prolétá. Umírá? Nevíš. Po třech minutách máš dost. Barvy začínají vířit v kruzích a můžeš je slyšet. Ten motýl umírá, teď to víš. Nikdo už ho nevezme na prst, žádné dítě do něj nebude foukat. Žádná dívka nebude žasnout nad jeho barvami. Tenhle tanec je jeho labutí píseň. Motýl tancuje. Točí se s větrem. Vítr je jemný a milý k nebohému. Ale ty musíš běžet. Běž. Neboj se schodů. Utíkej. Pořád dál. Přece tě nic nezastaví, ne? Otáčíš se, vidím tě. Ale musíš utéct. Tohle není pro tebe. Barvy umírají, padají. Ale barvy umírají, aby se mohly zrodit nové, lepší. Barvy jsou jako tóny. Barvy víří, tóny víří. Jen ty běžíš dál. Protože musíš. Nezastavuj. Tvůj běh je marný. Ale nezastavuj, to ti nepomůže. Žiješ a běháš v nevšímavé džungli. Co s tím uděláš. Někdo tě možná někde má rád. A proto musíš dál běžet. Barvy víří, tóny víří. Jen ti, co doběhnou, jen ti vyhrávají. A nikdo jiný. Přišel jsi do světa uprostřed tvého běhu. Nemohl jsi si vybrat, člověče. Ale musíš běžet. Nezáleží na tom. Nezáleží na ničem. Nezvládneš doběhnout? Ale to víš, že ano. Každý doběhne. Někdo se pokusí uniknout dřív. Před cílem zahnout. Ale tak to bývá. A nezměníš to. Cíl tvého běhu je tam, kde si ho určíš, ale čím víc poběžíš, tím víc uvidíš. Nevím, kde teď jsi. Vidím tě. Zpomaluješ? Cítím to. Cítíš to též? Ten šílený smutek z chladu a oceli. Ten smutek, co prochází smrtí motýlů? Cítíš ho? Běž, neustávej. Vždy, když se snažíš zastavit, zemře motýl. A ty ani zastavit nedokážeš. Nezastavuj, utíkej. Utečeš mi? Mluvím k tobě. Posloucháš? Promlouvám na tebe. Neodvracej tvář. Zná barvy, tvary, tóny, světla. Znáš to. Znáš kroky. Znáš svět, znáš sebe. Víš, kam máš jít, abys mě našel, člověče. Neutíkej ode mne. Poběž za mnou. Musíš běžet. ale cíl cesty si vybíráš sám. Tóny a barvy víří kolem tebe. Vidíš tóny, slyšíš tvary? Neznáš kroky? Nelži. Jen běž a nemysli. Můžeš vyhrát, když budeš chtít. Můžeš to být ty. Ukaž světu, kdo jsi. Ale nepřestávej. Musíš běžet. Musíš utíkat z té džungle nicoty, ve které se žije. Musíš nepřestat. Budu ti vděčné. Jdi a tancuj, skákej a křič. I to jsi ty. Tvůj krok je úžasný. Tvé ruce mají v sobě zlato. Jdi, běž, stůj. Dělej jen to, co chceš. Nepodřizuj se. Já jsem to, co se má podřídit, ale ty musíš zajistit, abych bylo dobré. Běžíš. Vidím tě. Cítím tě. Jsi ve mně? Nejsi? Nevím. Víš to ty? Utíkej. Nikde nezastavuj, běž! Každý další krok je posun. Barvy, tvary, písmena, tóny, všechno tohle teď již nic neznamená. Stojíš na cestě. Rozhodni se. Rozhodnutí je tvé. Chceš se rozhodnout? Nemusíš. Můžeš mě mít celé. Rozezni hlas. Vidíš mě? Cítíš mě? Slyšíš mě? Můžeš se mě dotknout. Chceš se mě dotknout? Nakonec, přece na tom nezáleží. Stejně to celé skončí, až doběhneš k cílí. Mohu tě políbit. Chceš? Mohu s tebou tančit, mohu hýbat tvým tělem. Mohu vést tvou ruku, mohu ti vymýšlet písmena. Chceš? Necháš mě vstoupit do tebe? Necháš mě s tebou být, s tebou spát? Já nikdy nespím. Běž. Odvracíš ode mne tvář. Jak jsi mladý, člověče. Kdo jsi? Umíš poslouchat tóny? Poznáš tóny? Nikdy nebylo nic lepšího. Znáš barvy? A k čemu ti to je, když je nepoužiješ? Podej mi tvou rukou barvy. Koukej, jakou barvu má tvá duše. Běžíš. A chceš zastavit. Koukej, umírá motýl. Koukej, odbarvují se mu křídla. Pomůžeš mu? Nakreslíš další vrstvu křídel? Zazpíváš mu? Budeš chtít kvůli motýlovi běžet dál? Jsem v tobě, jen mě pusť ven. Jsem tím motýlem, sleduji tě jeho očima. Jsem v životě, co vedeš, můžeš mě ještě vůbec poznat? Neznáš mě, člověče. Jsem tak smutné. Jsi také? Mrzí tě občas, že se neznáme? Že jsi tak mladý na něco jako jsem já? Proto odvracíš svou tvář? Není to otázka věku. Není to otázka cti. Jdi si kam chceš! Tohle může být poprvé a navždy. Běž dál. Chceš vědět, kdo jsem? Tak nepřestávej. Nemusíš jen běžet. Dýchej. Tancuj, skákej, zpívej, křič, maluj, řvi, hopsej, dupej, zmítej sebou. Dělej si co chceš. Naslouchej tónům, vnímej je. Slyšíš ty barvy? Hrají. Překrásně hrají. Co si teď myslíš? Nepromlouvá to k tvé duši? Nejsem jen tam. Mluvím na tebe, poslouchej. Jsem mnohem víc. Umím mnohem víc. Jen to musíš chtít vidět, slyšet, cítit. Chceš vědět, kdo já jsem? Jsi tak mladý, člověče. Nechtěj předčasně ukončovat cestu. Běž dál. Nepřestávej. Piš, maluj, tancuj, zpívej, komponuj. Uč se. Neodvracej tvář, prosím. Je mi z toho smutno. Pořád nevíš, kdo já jsem? Jsem v tobě, v umírajícím motýlovi, v životě, smrti... Jsem všude, kam bys mohl přijít. Jsem umění. Geometrie, hudba, rostliny, přesnost, tanec, psaní a malba. A stále to není vše. Jsem to já. Stejně jako ty jsem živé. Nepřestávej. Neodvracej ode mne tvář. Jsem samo. Nikdo mě již neposlouchá. Mluvím k tobě. Slyšíš mě? Posloucháš mě? Dotkneš se mne? Na oplátku se mohu dotknout tvého srdce. Mám slzy na tvářích. Jsem tak samo. Utěšíš mě? Pomůžeš mi vyrůst? Prosím, pomoz! Budu samo, dokud nepřijdeš. Dokud se mne nedotkneš, budu zklamané. Budeš stále odvracet svou tvář, hezký člověče, abys nemusel koukat na mou bolest? Jdi. Běž. Nezastavuj. Dotknu se tvého srdce.

Jsem umění.