Deník jedné malé ztracené existence

 Ano, máš pravdu. I tys to byl, kdo mě přivedl na myšlenku něco takhle psát. Jsem zvědava, jak dlouho mi vydrží tohle. Původní myšlenka byla moje. Psala jsem takové ty zápisy „pokaždé, když se říznu, něco sem napíšu“. Jak dlouho mi to vydrželo?   Tři zápisy. Pak mě to přestalo bavit. Pak přišel otec, ať píšu dopis, když to nemohu říct. A stejně to pak ze mě dostali. Jak je za to nesnáším. Upřímně.

Někde mezi tím jsi přišel ty. Nebudeš to číst. Jsou to jen další soubory imaginárních dopisů. Kouzlo imaginace... Jak by ses asi tvářil, kdybys to četl? Pohrdal bys mnou? Víš, je mi to vlastně jedno.

Ano.... Nevzdávám život. Kvůli tobě. Ale nejsi jediný důvod. Paradoxně se já, která se řezala a stále mám problémy občas tu proklatou věc udržet v šuplíku, já která si bodám spínací špendlíky pod kůži, děsím bolesti. Šíleně. Někdy bych chtěla zažít, jaké to je, mít místo vzduchu vodu. Ale popravdě, už se mi to jednou stalo. Kdysi se školou, příliš moc vody. Tenkrát jsem myslela, že nevyplavu. Bylo to děsné. Taky chci zkusit jaké to je, letět volně vzduchem. Nevíš, kolikrát se přistihnu, jak stojím u dokořán otevřeného okna. V takových chvílích si říkám, jaké by to asi bylo, letět. A na konci dopadnout, vyrazit si dech, cítit bolest. Nechci bolest. Všechno v mém životě se točí kolem bolesti. Jakékoli. I tenkrát, když... Tenkrát. Minulou sobotu. Nebyla jsem milá dívka. Byla jsem úplně na dně a na každého vyjížděla, bála jsem se. Nepochopils. Nemohla jsem ti to v sobotu říct. Odpusť. Tenkrát jsem s tebou chtěla strašně moc mluvit, lásko. Chtěla. Ale tys odešel. Nevím proč, ale mohu se docela dobře dohadovat, kvůli mému chování. Taky bych asi odešla. Otočila bych se k sobě zády. Jako to dělají všichni ostatní, když je vytočím nevhodným chováním.

Ptal ses, co jsem ti psala. Chceš to pořád vědět? Protože si to pořád pamatuji. Já ano. Tenkrát jsem brečela. Že to nebyl významný den a nic to neznamenalo? Asi ne, pro ostatní. Pro mě ano. Psala jsem ti, abys neodcházel. Chtěla jsem se zkusit ovládat. Bála jsem se. Čeho? Zůstat tam sama. A proč? Já ani nevím. Asi jen z nějakého rozmaru malé holčičky. A pořád jsem ... nemohu říci rozladěná, že jsi odešel než jsi to viděl. Uznávám, že to byla moje blbost a měla jsem se chovat líp. Ale mrzí mě to. Jsem z toho smutná nebo nevím jak lépe bych to vyjádřila.

Je to imaginární dopis, že? Nikdy ho neuvidíš. Protože já přece nepřešlapuji. Vždycky v mezích slušného chování a všeho toho, vždy říkat klišé a blbosti, které vymyslel někdo přede mnou. Tohle by byl přešlap kardinální.

Nevím, jak dlouho mi to vydrží. Jde jen o to, vypsat se. Víc nechci. Miláčku. Netušíš, jak často tě mám na mysli. Ne nějak konkrétně, jako kde jsi nebo co děláš. Prostě tam jsi. Ale často taky myslím na to, zda jsi v pořádku. Nedokázala bych být bez tebe, teď už ne. Občas mám takové ty chvíle, kdy mám chuť tě poslat pryč, dokud můžeš utéct. Nejsem pro tebe dost dobrá...

Sestra... krade. Byla u nás rodinná terapeutka, dávala záludné otázky. A co z toho my máme? Nic. Třeba už nepřijde. Co je dobrého na mé sestře? Největší zklamání mého života, strach, že dostanu tutéž nálepku jako ona, zvláště když si nemám s nikým co říct. Když si nemám s někým co říct, prostě s ním nemluvím. Když něco potřebuji, přijdu. Ale o čem s nima hovořit? O tom, že se doma cítím jak ve zlaté kleci? Nechci ven. V tom to je.

Otec mi řekl, že já už vlastně nechci vůbec nic. A ani netuší, jakou má pravdu. Mám všechno, co jsem kdy chtěla, okolí mě nezajímá, jen se snažím, aby z sester něco bylo. Ty mají život před sebou a nesmí skončit jako já. Jak že jsem skončila?

Ve slepé uličce. Nebo spíše nekonečně dlouhé, rovné a monotonií uličce. Nemám kam dál jít, protože prostě nic nechci. Nechci chodit ven, nechci sledovat filmy, nechci už ani číst. Nechci se učit, nechce se hýbat. Chci už jen rychle zemřít. Kolik lidí může být takhle frustrovaných životem, který ani nechce žít?

Občas se ptám, co je normální a co už ne. Řvoucí rodina – je to normální? Každý na každého ječí a já mám strach. Stydím se za ně, jsem zklamaná a nesnáším je. Matka vymyslela dobrou výmluvu – nejmladší prochází obdobím vzdoru, další kreje zlodějku. Ale je to jen výmluva. Nechci, aby řvali a dělají to stále. Schovávám se. Je to nepříjemné. A další zklamání, vidět, jak té malé kurví život, slušněji to říct nelze. Bojím se, že půjde v mých stopách. Ona má na víc.

Tolik věcí, co o mě nikdo neví. Ale já sama je nevím. Nesnáším to tu, tu zlatou klec, ve které mám všechno, co mi můžou dát. Jen normální rodinu ne, pochopení tady radši ani nechci očekávat. Nesnáším je. Občas bych chtěla z té zlaté klece utéct a běžet pryč, být volná a běžet někam hrozně moc daleko. Občas jsem za tu klec ráda, i když spíše u mě převládají ty pocity frustrace. Copak jsem něco provedla, že se musím cítit jako ve vězení?Chci pryč. A nechci už se k téhle rodině nikdy, nikdy, nikdy, nikdy znát.

Nevím ani pořádně, co bych měla chtít. Vlastně nechci nic, jen ... Chtěla bych necítit takovou frustraci a zklamání. Teď mám pocit, že můj život byl celý plný zklamání. Od první vzpomínky, kdy mi byly asi 4 a já nikdy nevěděla, kam uklízí mastičku ze železa, kterou mi mazali oči, abych mohla vůbec otevřít víčka – měla jsem obrnu. Jak by bylo všechno jednodušší a šťastnější, kdybych opravdu neviděla... Je to kacířská myšlenka, ale je to tak. Sice bych nepohnula s polovinou obličeje, ale to skoro nezvládám ani teď. Přátele? Taky nemám. Protože se jich straním, prostě se s nima nechci bavit. Nemám k nim žádný vztah a ani nechci mít, stejně budu na maturiťáku brečet. Upřímně ale doufám, že tě tam uvidím.

Zklamání je nit mého života. Vlastně nemám nic přiléhavějšího, kolikrát mě zklamali rodiče, sourozenci. A kolikrát jsem se zklamala já sama. A pak jsi mě tam nechal. To bylo ten samý den, kdy otec řekl, že já vlastně nic nechci. Nemá pravdu.

Chci, aby mě netlačil do věcí, co jeho baví. Nezná mě. Neví, co mám ráda. A třeba ať vypadám tvrdohlavě. Ale totéž co on prostě ne. Nejsem jeho kopie, nebaví mě zeměpis a dějepis, nedokážu dělit trojciferným číslem zpaměti, nechci. A občas se prostě stane, že stará přátelství zaniknou, za to ne mě nemá právo křičet. Nattalii jsem vždy svým způsobem nesnášela. Hanku taky. Tu trochu méně. Ale přesto.

Říkám si, co jsem to za člověka. Po mě pes neštěkne a komu by vadilo, kdybych si dole pod oknem vyrazila dech, zlomila kolena a zabila se? Já k těm lidem kolem sebe necítím naprosto NIC. Jen zklamání ze všech směrů. A rozladění, že musím dennodenně předstírat smích a pohodu. A to umím. Nikdy nikdo nic nepozná. Jen jednou, dva roky zpět jsem brečela jedné dívce na rameno. Tu jsem měla ráda, ale bohužel, moc jí nevidím. Teď už konkrétně nikdy...

Co ještě bych měla psát? Že všechno, co poslouchám a píšu, mě odráží? Že jsem prstě zavřená ve vlastním světě, kam pouštím jen některé, kterým věřím? A že nevěřím nikomu tolik, aby tohle viděl?

Jsem šíleně sama. Sama na všechnu tu frustraci a zklamání. Neříkej, že tu jsi pro mě vždy. Vím, že to musím odventilovat. Ale ty jediný jsi někdo, u koho by mi to vadilo, vybíjet si zklamání na něm. Jedině na tobě tady ještě trochu záleží. Musíš být šťastný. Proč? Protože ty si to zasloužíš. Já nemám lepší důvod. A nemíním si ho hledat. Prostě nesnáším své okolí. A tebe miluji. Já chci pryč. Běžela bych, co nejdál bych mohla. Sedla bych na vlak a odjela. Ale nemůžu. Jsem uvázána nakrátko tady v této kleci. Nemám peníze, nemám nic, oni to vědí. Já mám jen své slušné chování, občas netaktní a občas plné klišé. A víc? Nemám ani ťuk. Nemám kam jít. Stejně jako skoro už vůbec nemám pro co žít. Žít jen po zklamání a hanbu? Nepěkné vyhlídky. Mnohem raději si představím bolest.

Neměls mě tam nechávat. Vím, že ti to může připadat jako výčitka. Není proti tobě. Je proti mě. Měla jsem se chovat líp a reagovat rychleji. Třeba bys neodešel. Třeba by sis se mnou povídal. Ale už nikdy to nezjistím. Chtěla bych se v tom jednom jediném okamžiku chovat jinak a lépe. Vymyslela jsem si tisíce jiných řešení a odpovědí pro ten moment, ale prostě příliš pozdě na to, abych mohla vzít vyřčená slova zpět. Byla jsem na dně, zničená, zklamaná. A potřebovala jsem tě, nikdy nebudeš vědět jak. Pokaždé čekám, jestli tě uvidím. A když tu jsi, co najednou ti psát? Nervozita. To je nová emoce. Tu jsem poznala až s tebou.

Ale už nic nechci. Jen vrátit čas a zařídit, abys neodešel. Tak strašně moc je mi to trapné a líto. Nechtěla jsem, abys mě tam nechal, byla jsem zoufalá. Neměl jsi zmizet. Potřebovala jsem tě. Vím, že jsem ti pak moc nepomohla, když ty jsi psal, že ti není dobře. Neber to jako pomstu. Ale přesně když ty jsi psal, já jsem brečela a dalo velice práce vůbec předstírat štěstí. Ano, bylo to lepší, když jsi psal. Ale stejně. Nechal jsi mě tam. 

To už asi nikdy nezapomenu. 

Ale stejně... Tě prostě příliš miluji.