A pak bys jednoho dne umřel a já bych to vůbec nezjistila.
A pak bys umřel.
A já už bych tě neznala, už nikdy bys mi nic nenapsal, neřekl, nekouzlil, ...
A já bych to ani nevěděla. Seděla bych na židli a později na posteli a koukala z okna a později do stěny. Přemýšlela bych, proč už se se mnou - zase - nebavíš a tiše bych si přehrávala Csákovou nebo nějakou jinou hrůzu, kterou mám ráda jen občas, když mi někdo chybí a většinou ji ani neumím pojmenovat. Pak bych se zvedla a pomyslela si něco fakt ironickýho. Že takový jsi byl vždycky. Že jsi z mého života věčně jen utíkal.
A pak bych se ti snažila dovolat. A napsat. A pořád víc bych byla v depresi, že už se neozýváš. A pořád víc bych nechápala, proč už mě nemáš rád, když jsme to zvládli i když to nebylo jednoduché.
A pak bych na tebe časem skoro zapomněla. A jenom vločky by se tiše snášely na tvůj hrob.
Legrační, jak jsme si vyměnili role. Já - věčný optimista, co ti chodí plakat na rameno a ty - věčný ironik, co mě utěšuješ a jsi opravdu milý, jen já to neumím pochopit, protože máme stejný smysl pro humor a nakonec jsem to já, kdo odpovídá na zprávy po několika hodinách a vlastně vypadá, jako by ho ten vztah nezajímal.
A pořád bych se snažila zjistit, kde jsem udělala chybu. Milovala bych tě, jen aby ses vrátil. Ale ty bys byl navždy pryč.
