Jdi na obsah Jdi na menu

Zpátky do školky...

15. 8. 2011

 Dnes jsem byla ve školce na rodičovské schůzce... Ano, jsem mladá, velmi mladá a jsem si toho vědoma. 

To dítě, které bylo přijato do školky, byla moje sestra. 
 
Tímto aktem jsem vzdala čest vlastní předškolní výchově a zavzpomínala. Jak už jsem nikdy neviděla žádné kamarádky ze školky, až na Míšu, Hanku a Kačku, se kterými jsem chodila do stejné školy, později i do matematické třídy... Jak mě už tenkrát kluci nechtěli a po Míše a Haničce šíleli... To jim nějak vydrželo, šílet po dvojčatech. :) 
 
Vzpomněla jsem si, jak jsem se poprvé stěhovala, jak jsem opustila svou nejlepší kamarádku Kamilu, kterou jsem nejdřív vídala každý den ve školce, pak jsme dělala příjmací zkoušky na gymnázium nanečisto na Zatlance spolu (na na na ... na na nana na na na na... Kdo uhodne písničku, má bod ;) Je od K. Minoque). Vzpomínala jsem, jak jsme se pak rozešly. Posílaly si pohledy a zvaly se na návštěvy, ale pak i to odpadlo, vídaly jsme se na víkendech na farmě, kam jsme jezdily jezdit na koně... A už jsem jí přes tři nebo čtyři roky neviděla. Ach, jak ten čas letí. Mám Kamilku moc ráda. Škoda, že se naše cesty rozešly.
 
Vím, že vám tohle asi přijde jako laciný kecy, ale mě to hluboce dojímá.
 
Uvědomuji si, jak jsem starší a starší, ačkoli mi ještě nebylo osmnáct. Kdybych řekla, že na mě doléhá tíha světa, tak by to byl kec. Protože tu na sobě cítím jen ve formě některých požadavků, které mě se zdají přemrštěné. Ale opravdu cítím ztrátu kamarádky. 
 
Ale už jsme asi každá jiná. Kamilka byla vždycky moc krásná. O půl roku starší. Teď má asi přítele, který není jen jedničky a nuly a když se ho chce dotknout, tak se nedotýká monitoru. Tohle já nikdy nepoznala. Proč? Protože jsem neměla zájem příliš dlouho. 
 
Kamilka byla úžasná, tichá, bázlivá... Jaká je asi dnes? Jak vypadá? Po čem touží? O čem sní? Jak se učí? Kolik měla kluků? Kolik vyhrála dostihů? Jaké zvíře má nejraději teď? Jaká je teď její nejoblíbenější barva? A pamatuje si mě ještě vůbec? 

Ach, jak je osud krutý. Věřím, že se ještě setkáme. Ale moje víra povoluje... Tak si říkám, proč pro to nic nedělám? Ze strachu, že bychom si neměly co říct? Nebo pro tu lenost a pohodlnost, že je tohle prostě milejší a jednodušší, nechat věci tak jak jsou? 
 
Ach, nevím. Neumím na to odpovědět. Činí mě to horším člověkem? A jestli ano, jsem horší ve svých nebo ve vašich očích? Mohu sama sobě slíbit, že pro to něco udělám. Ale vím, že neudělám, protože taková já jsem. Nemám teď, v tomhle jedničkovo nulovém životě přátele, kteří jsou reální... Přítel rozuměno jako člověk, který o mě ví víc, než jen jak se jmenuji...  I když... I tací občas stačí... Já si nemám právo vybírat.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář