Deník jedné malé ztracené existence

Ano. Je to tak. Nemám inspiraci. A tak vám budu vyprávět pár okamžiků z mého života, kdy jsem byla opravdu šťastná, protože mě začala všechna ta nenávist a negativnost unavovat. 

Jde vlastně o téměř totožné okamžiky. Jsem vždy velmi šťastná, když prší, děšť na okně strašně ráda poslouchám, v dešti jsem ráda venku. Minulý déšť jsem otevřela okno dokořán s vědomím, že budu mít na koberci mokrý flek, ale bylo mi to ukradené. Byla bych ten koberec ve prospěch deště klidně obětovala i víckrát. A je suchý. Ta voda se na něj ani nedostala. Takže se zas tak moc nestalo.

Proč jsem ráda v dešti? Nevím. Když se zatáhne a prší, cítím se šťastněji. Když jsou vylidněné ulice a padají těžké kapky, je to přece nádherné. Ano, jsem takový magor, abych se ve svém věku šťastně točila dokola, když jsem pod deštěm. Miluji kapky na své kůži. Je sice k vzteku, že si musím nakonec doma sundat mokré oblečení, ale tam už mi k ničemu není. A z vlasů mi ještě půl hodiny kapou malé kapičky po triku, jako vzpomínky na štěstí, které mám. Jako malé vzpomínky na Boha a na lidi.

Párkrát jsem chytla venku opravdu velkou průtrž mračen. Jednou jsem měla na nohou balerínky, které se tou vodou strašně nacucaly a nešlo v nich jít. Čvachtaly, byly těžké, vyzouvaly se. Asi pětset metrů za školou jsem si je zula, protože mě nikdo neviděl. A pak jsem zbytek půlhodinové cesty došla bosky a cítila jsem vodu i pod nohama. Ano, byla jsem nezodpovědná, část cesty jsem vzala prostředkem silnice a šťastně se smála. A ano, pak jsem se v tom dešti otáčela. Ale nic nejelo, ten déšť byl opravdu hustý a v ten moment mi to bylo jedno, kdyby mě nějaké auto srazilo, alespoň bych zemřela šťastná. A ty boty mají rozlepenou špičku a po tom dešti se už skoro nedají nosit. Ale je to malá cena za štěstí, které je tak prchavé, že skoro neexistuje.

Je mi jedno, kolik lidí mě při té mé exhibici vidělo a je mi jedno, jestli mě odsuzují. Stejně mi to nepoví. Já vím, že přesně v tom momentě, bosa uprostřed silnice, jsem si přála, aby to trvalo věčně, protože to byl jeden z nejšťastnějších momentů v mém životě. 

Podruhé, tedy dál v minulosti, jsem šla se sestrou z cirkusu a chytly jsme kroupy. To bylo sice taky nádherné, ale sestře byly tři a já si musela pospíšit, abychom moc nepromokly a nedostala jsem vyhubováno doma. Stejně jsme promokly na kost. A z vlasů nám lilo a bylo to otřesné pro naši předsíň. Ale úúúžasně inspirující. 

Miluji déšť. Poslouchejte kapky deště, mají vlastní poslání. Nevím jaké. Ale jsou tu a dělají mě šťastnou a i kdyby na ně všichni ostatní nadávaly, kapky deště tu pro mě budou kdykoli si zamanou a já budu vědět, že nejsem sama.

Dneska na vás mám jednu speciální prosbu.

Protože jsem zvědavá, řekněte mi prosím, co dělá šťastnými vás a jakou největší bláhovost jste ve vašem prchavém štěstí udělali. Ne, teď opravdu mluvím vážně! Povězte mi to. Potřebuji nutně nějakou inspiraci a docází mi má studnice negativistických postojů k okolnímu světu. Vím, že zase přijde s další domělou křivdou na mě, ale mezitím chci vědět, kde všude se dá hledat ono prchavé štěstí, které se taky stává občasným zdrojem inspirace. 

Nic neslibuji, ale troufám si tvrdit, že když mi napíšete, jaké pošetilosti děláte vy, zkusím je taky. Jen abych viděla, jaký má při tom člověk pocit. Nestyďte se a já budu opakovat cizí pošětilosti také bez studu...