Deník jedné malé ztracené existence

 Včera jsem byla hodně naštvaná. Měla jsem napsaný nádherný text, chtěla jsem se s vámi podělit o mé momentální pocity, ale stránka spadla, text se neuložil a já přišla o patnáct odstavců a vy o další bezduché kecy jedné hloupé blondýny. Přesto bych se ráda pokusila vám svůj včerejší text interpretovat. nepamatuji si ho už doslova, dnes byl také den, jiný den. Ale chci to zkusit.

Včerejší příspěvek byl malinko plačtivý, měla jsem od rána takovou zvláštní náladu. Takovou... na umření.

Nerozveselila mě ani myšlenka na utopená koťata, vím, že to zní morbidně, ale já, když se potřebuji uklidnit, myslím na utopená koťata. Někdo občas myslí na děti v Africe, aby brečel. Já myslím na topící se kotě, abych byla v pořádku. Ale včera to nepomohlo.
Od rána mě napadaly myšlenky, co by se stalo, kdyby mě *Anděl* opustil, Marcus opustil, přestali se se mnou bavit, co by se stalo, kdyby mi *Anděl* umřel, jaké by to bylo, kdybych umírala já... Ve finiši jsem sama sebe rozbrečela představou, že mám leukémii. Ano, jsem příšerná a morbidní, ale vážně mě to vzalo. A uvědomila jsem si, že je několik věcí, které bych chtěla před svou smrtí udělat.
Takže tady mám jen nástřel takového listu:

• Vidět *Anděla*.
• Políbit *Anděla*.
• Vidět, že je Kitty šťastná.
• Vidět, že je Marcus šťastný.
• Vidět, že je *Anděl* šťastný.
• Rozloučit se s přáteli a těmi, kterých si vážím.
• Říct *Andělovi*, že ho miluji, zajistit, aby mi věřil a aby si to pamatoval.
• Myslet to vážně.
• Dostat se na medicínu/matfyz.
• Dostudovat lékařskou fakultu/matfyz.
• Pomoct někomu pochopit, proč by měl dál žít.
• Zachránit něčí sny.
• Vydat knihu.
• Vyhrát literární soutěž.

Já nechci umřít stará. Nikdy jsem nechtěla. Chtěla bych umřít do třiceti, pokud se mi do té doby nepodaří dostat se na medicínu nebo matfyz. To je můj velký sen, stát se lékařkou. Matfyz je záchrané lano mého života. 
Taky nechci žít přes třicet, pokud nenajdu do té doby něco, co by stálo za delší život. 

Chtěla bych umřít bezbolestně, ale na tom už v ten daný moment nebude tak záležet. Spíš si přeji zemřít okázale. Vykročit pod vlak nebo se utopit. A chci své tělo odkázat vědě, fakultní nemocnici nebo lékařské univerzitě. Přesto ... bych si přála pohřeb. Nic velkého, jen malý pohřeb, aby si mě nakonec alespoň někdo pamatoval. Nechci být zapomenuta. 

To by byl včerejšek. Dnes jsem zkonstatovala, že na mě lidi nejsou milí. Tedy, tady jsou. Ale vždy mě to sebere, když mě někdo poslouchá a je na mě milý. Mám jednoho spolužáka. Opravdu jsem si ho oblíbila, poslouchá mě. Fascinuje mě. Mám ho ráda.

Jsem skautka. 
Proto jsem své dílo přihlásila do soutěže "Polibek Múzy". Básně a jednu prózu - umění, kdo jste četli. Nechci vyhrát, tady u té soutěže mi šlo jen o "zůčastnit se", chtěla jsem důvod někam odjet a ten teď mám. Je tam spousta dobrých autorů. A dostanu zpětnou vazbu pro pár svých děl. Těším se. Takže to se stane dnes. A zítra v rámci podobné skautské akce jedu zase do Prahy. Huráá!