Deník jedné malé ztracené existence

 Nechci, abyste měli pocit, že si pořád jen na něco stěžuji. A tak vám dneska v pár větách povím o tom, jak byl včerejšek nádherný den a pak uvidím, jestli budu pokračovat nebo plakat dojetím.

Jak vám asi je známo, jsem skautka. Tento rok funguji jako vedoucí, znamená to, že patřím nezi rovery - ty odrostlejší skauty a skautky. 
Myška se nás všechny pokusila vytáhnout na lukostřelecký jarmark v Horních Měcholupech. Omluvila se jedna dívka. Naši tři chlapci se ani neozvali. A jak to dopadlo?
Vyrazila jsem do Měcholup. Bylo čtvrt na dvě a já jsem byla na zastávce, přemýšlejíc, kam se vydat. Zavolala druhá, která taky střílí z luku, že přijede nejdřív v půl čtrvrté. A tak jsem se na vlastní pěst vydala hledat areál lukostřeleckého jarmarku. 
Chodila jsem Měcholupama. Nikdy bych nebyla soudila, že jsou tak velké, alespň podle vlakové zastávky ne, to je takový kus betonu, nedají se tam ani lístky pořídit. Došla jsem dost daleko, abych mohla říct, že to prostě nenajdu. Nakonec jsem učinila poslední chabý pokus a vyrazila kus po cyklostezce směrem na dolní Měcholupy.
Neušla jsem ani pů kilometru a našla jsem krásné místo. Cyklotrasa vedla kolem lesa a já skončila hned u prvních omků, co jsem potkala, byla jsem vyšťavená po třech hodinách chůze a marného hledání. Našla jsem takový velký betonový panel a na ten jsem si sedla. 
Byla to nádhera. Les, beton, hudba, slunce, boty z nohou. Koukat se na les, na nebe... Pak mě odtamtud vyštěkal malý starý pes, ale stejně, to místo bylo kouzelné. Měla bych takové nenadálé výlety do přírody neplánovat častěji, rozhodně to není k zahození.

Pak jsem se nechala kamarádkou dovést k jarmarku a povídaly jsme si a pomlouvaly... Bůh ví, že takové věci já zrovna nepotřebuji k životu, stačí mi to poslouchat. Ale ten den byl báječný. Měla jsem z něj opravdu radost. 

Ne, nelituji toho, že jsem tam šla. Něco takového těžko zažiji každý den. Líbilo se mi to.

Včera dopoledne jsem znovu jezdila. Ano, začala jsem autoškolu. Ne, nechodila jsem na trenažér. Ano, jezdím rovnou v provozu. Dávejte si pozor, kudy chodíte.

Jsem vděčná, že jsou kolem mne lidi. Potřebuji je už příliš ke svému životu. Ale nelituji toho, nelituji ničeho, co jsem udělala, protože jsem to v dané chvíli uělat chtěla. Když přemýšlím, jestli bych v minulosti něco změnila, pak mě napadá jen jedna věc. Změnila bych to v minulosti, protože vím, že teď už to změnit nejde, a kdyby to tenkrát bylo jinak, celá přítomnost by taky jiná byla. Stále lituji, že jsem se s *Andělem* nerozešla dřív. Na Marcusovi mi stále příliš záleží. Ale vím, že dřív jsem na takovou věc moc nemyslela, věřila jsem, že s *Andělem* spolu budeme dlouhou dobu. Nemyslela jsem, že to skončí takhle, ale nevadí mi to kvůli němu. 

A teď ta potvora ve mě chce mojí duši. S radostí jí odevzdávám, padám do temnot věčného žití.

Jestli je tohle život, pak je lepší hned umřít než žít až nadosmrti.

Abych nezapomněla. Dnes mě strašně rozzlobila má sestra. Jako by nestačilo, jakou poslouchá hudbu. (Tu bych jí ani tolik nevyčítala, metal mě naučil toleranci k lidem.) Ale dnes ve vlaku, cestou do divadla, moje hnusná kleptomanská sestra profesionálně odsoudila punka za to, že měl modré vlasy a řetěz u boku. Měla jsem chuť jí na místě zlomit krční páteř. Ona je slizký hnusný nechutný tvor (ani nemohu říct had, protože hady mám ráda a hadi nejsou sližtí). Je jako sršeň, chtěla bych to zabít, nesnáším to, ale nemůžu s tím dělat vůbec nic a nakonec doufám, že to usne zimním spánkem a nikdy se nevzbudí.

Bože, odpust mi. Ale můžeš si za to sám. Nejsem sestra svojí sestry.