Deník jedné malé ztracené existence

Ale mě to nevadí, baví mě to. Od prázdnin jsem tu moc nebyla, zabavili mi počítač, protože nerespektují cizí soukromí. 

A pak jsem byla na školním zájezdě v Berlíně, o tom sem budu muset ještě povyprávět. 

Je smutné, jak čas utíká ať chceme nebo ne. Spousta lidí je uvězněna v čase a já poslední dobou taky. Dnes večer sem doufám přidat ty deníkové zápisy z prázdnin a z doby, kdy jsem počítač neměla. Chtěla jsem ty prázdninové přepsat přesně ten den, kdy mi ho otec vzal. 

Slibuji, že dnes se tu ještě objevím, za nějaký čas, ale ano. A s příspěvkem! 

Vlastně jsem nepsala nic už strašlivě dlouho. Na úplném začátku to byla lenost, netečnost. A pak nemožnost psát o něčem, neměla jsem téma a připadal jsem si hloupě, když jsem uvažovala nad možností psát příspěvky o třech řádcích. Teď mám o čem psát, dost se toho stalo, i když třeba bezvýznamného, ale já mám přesto potřebu se i o takové věci s vámi podělit. 
Odpusťte. 

Jiná už prostě nebudu. Ráda jsem tu zase. Doufám, že jste mě ještě nezapomněli.