Deník jedné malé ztracené existence

 Zaprvé - nepište mi v osm ráno, i když na ICQ budu. Tuhle blbost jsem už udělala. Nevím, kolik hodin měli v Kanadě, ale přidal si mě Kanaďan. Já - v mylné naději, že si zlepším angličtinu - jsem souhlasila a psala si s ním. Bylo to nevinné - kolik ti je, kde žiješ... Pak přišly otázky o školních uniformách... A vrchol dne byl, když mi Kanaďan oznámil, že už je úplně hotový a že si představuje moje prsa. A v závěru poděkoval. To jsem byla taky hotová. 
Nechápejte mě špatně. Já proti takovým věcem nic nemám, když mě neušpiní. Ale ať si to nechává pro sebe, alespoň takhle po ránu. Zkazí to chuť na snídani.

Pak bych vás ráda informovala o jedné spešl akci. Dělá to člověk, kterého jsem již na svých stránkách dříve propagovala - Nejfejk. Ráda bych uvedla, že za propagaci nedostávám nic a píšu to sem jen proto, že si cením jeho talentu, výdrže a času, který do svého projektu vkládá. 
Tedy, ta spešl akce - pošlete Nejfejkovi svoji fotku a dostanete za to odborný komentář a posouzení, jak moc velký emo šamponek jste. No nekup to!  Já jsem do toho šla a fotku jsem poslala. Když nic, alespoň recese a sebepropagace. 

A pak bych chtěla vysvětlit své tvrzení, že chci opustit pravděpodobně svou největší životní lásku. 

První: Chci se rozejít s *Andělelm*. Teď si asi řeknete, že jsem úplně blbá. A je hodně velká pravděpodobnost, že máte pravdu, já vím. Ale on nesmí dělat věci, se kterými nesouhlasí. A přesto je dělá. Jen kvůli mě. A já nechci být ta, co ho takto dusí. To raději bez něj. 

Další věc je, že příští rok maturuji. Měla bych tedy začít promýšlet budoucnost. To je téma, které jsem nechávala vždy až na dobu, kdy přijde. Teď už to najednou není možné. 
Nejraději bych si udělala zkoušky z německého jazyka a po maturitě podala přihlášku na nějakou německou lékařskou fakultu nebo univerzitu. To by ale znamenalo minimálně na šest let odjet pryč. A pak bych tam určitě chtěla i pracovat. Tedy by to znamenalo navždy pryč. Pryč nejen od *Anděla*, ale i od Kitty a Marcuse. Už by nebyla žádná naděje. Což je ta negativní věc, kvůli které ještě zvažuji. 
Pak jsem přemýšlela o Univerzitě obrany, obor lékařství. Je v česku, to je její výrazné plus. Fyzické testy bych byla zvládla. Ale také by to postupem času znamenalo odjet někam pryč a možná už se nevrátit. Nechci mít pocit, že odsud utíkám, z Čech. I když je to tak. Ale na tom nezáleží. Štve mě, že v obou alternativách by to znamenalo konec vztahu a nadějí na život s někým, koho opravdu miluji.

Mám samozřejmě i jiné možnosti, třeba Karlovu Univerzitu. A asi je to pro mě možnost nejrozumnější, i když ne nejvítanější. 

Chci tu zůstat, abych měla naději, že třeba někdy uvidím *Anděla*, ale chci jet do Německa, abych mohla vydělat dost na život v luxusu. Dneska jsem se rozhodla - chci bydlet v bytě, který bude zařízen do staršího stylu. Ne retro, to snad jen trošku. Můj byt bude do stylu Anny Kareniny. A bude v něm spousta barev. A pravděpodobně se kolem něj Německy mluvit bude. Ale představa života bez *Anděla* je drastická. Bolí mě i jen to pomyšlení, že bych se s ním měla rozejít. Vím, že teď by to bylo nejrozumnější a přesto to nejsem schopna udělat. Miluji ho, jsem na něm závislá. Vždy, když jsem odhodlána mu napsat, že se nemá řídit podle toho, co chci já, ale podle toho, co chce on, tak si vzpomenu na nějakou věc, co napsal. A jsem konsternována. Nemohu.

Můj život by bez něj nebyl úplný. Přesto mám poslední dobou pocit, že není úplný ani s ním. Marcus se se mnou zřejmě přestal bavit. Vypadá to, že si již nemáme co říct. Kitty musí jásat. 

Nevím, co mám dělat. Chci strašně moc pryč. Ale nechci ho tu nechat. Nemohu ho vzít s sebou a nemohu najít jiný kompromis. Nutí mě to přemýšlet, jestli jsou životy i jiných lidí takto komplikované. Ale pochopila jsem možná, proč se lidi rozcházejí a jsou schopni udržovat povrchní vztahy, které nejsou založené na citech. Je to tak pro ně jednodušší. Kdyby to tak mohlo být jednoduché i pro mě!