Deník jedné malé ztracené existence

  Tak do toho. Odsuďte mě. Řekněte mi, že hodlám udělat největší chybu svého života. Já vím, že to stejně nedokážu. Výběr je příliš těžký a příliš dlouho jsem čekala. Když to udělám teď, budu sama a skončím v depresích. Měla bych si raději najít někoho, kdo mě z nich vyseká. Rychle.

Vážně, co si to o sobě namlouvám? Stejně to nikdy neudělám. V těch slunečných dnech to vidím před sebou jako celou budoucnost. Nevím sice, čím budu, ale vím, že nechci zůstat vázaná na *Anděla*. A přesto tak zůstávám. Nechci ho ve svém životě a stejně ho tam nechávám, na nejvyšší pozici. Je pro mě nezdravý. Nebo zdravý až příliš. 

Nikdy bych si nemohla přát nic lepšího. A popravdě, není nic lepšího. On sám řekl, že uznal, že je pro mě dost dobrý. Ale já nejsem dost dobrá pro něj. Věděla jsem to už tenkrát a vím to i teď, ani rok a půl na tom nic nezměnilo. Věří mi. Budu svině. Budu děvka. Ale to jsem byla vždy. Alespoň jsem to tak říkala. Nebudu o nic lepší, než ty holky, které uzavírají vztahy, aby nebyly sami. Ale to jsem já byla taky!

S *Andělem* jsem si začala já. Já jsem si ho vybrala, protože byl prostě úžasný. On na tu hru přistoupil až pak, protože neviděl únik. Připadala jsem mu jiná. Byla to pro mě pocta. Děkuju, miláčku. I na ty sladký slova, který já jsem nikdy neuměla říkat, jsem si časem uvykla. Důležité je, že já jsem si vybrala jeho a jsem mu tím zavázána. Byla doba, kdy jsem to viděla tak, že ho právě proto nemohu opustit. Ale pro sebe jsem si to překroutila - je to právě ten důvod. Tenkrát mě nechtěl a já jsem ho donutila. 

Ano, během času mě bral jako někoho, komu může věřit. A já se bojím, že to tak už nebude. Řekl mi toho o sobě hrozně moc a já si toho vážím. Ale je čas posunout naše životy dál. Za rok a půl jsem nebyla ani jednou schopná za ním dojet. Telefon jsem kvůli němu zvedla... dvakrát. Miluji ho. Ale jen v tomhle pokřiveném realitním světě. Dokud se křivka světa jednoho dotýkala toho světa druhého, bylo to v pořádku. Ale teď už odchází to kouzlo. Jak jsem řekla. Miluji ho. Ale začalo to být příliš složité. 

Nemůžu hledat chyby nikde jinde. chyba jsem tady já. Ale doufám, že to pochopí, že to se občas stává. Nechtěla jsem mu nikdy nikdy nikdy nikdy v životě ublížit. A pokud to tak má zůstat, já s ním nemohu být. Stala se ze mě příšera. Krvelačná hnusná běsnící potvora, která, kdyby mohla, tak by půlce svých bývalých lásek vyškrábala oči. Utrhuji se na lidi, místo, abych dělala co se má. Kde je teď ta moje výška projevu, díky které mě kdy kdo chtěl? Kde? Nenávratně pryč. To je to, proč už s ním nemohu být. To, že tu teď není, protože má přliš práce, to ho zachránilo. 

Vždycky jsem byla bojovnice. Za svobodu duše, za to, co chci. Dřív jsem byla jako nájemný zabiják, takový ten, co má bílé rukavičky, chová se k lidem slušně a než jim odřízne hlavu od krku neb jim vystřelí střeva zádama, vždycky oběti nabídne cigaretu. Teď jsem spíš něco jako masový vrah. Žádné rukavičky, žádné cigarety. Jen bez keců a zbytečných rozruchů ustřelit palici všem, kteří ještě žijou.

Promiň, světe.

Uzavřela jsem sama se sebou kontrakt.
Když se té závislosti zbavím do týdne, dovolím si riskovat podruhé. Když to zvládnu, řeknu Marcusovi, že kdysi jsem ho milovala. Ale otázkou je zatím první část mojí podmínky pro mě. Udělat si pořádek v tomhle současném vztahu. Vím, jak to chci. Záleží také na tom, jak to chce on. Ale nemyslím si, že mu to bude vadit, když bude mít možnost dělat jednou zase něco, co dělat chce. Neumím si představit, jaké to bez něj bude. Držte mi palce. Pak vám povím. Ale nebojte se. nemusíte to číst.