Symboly života
15. 8. 2011
Ne, nemusíte se bát. Dneska to nebude odborné pojednání o tom, co který symbol znamená. Můžete číst dále v naprostém klidu. Žádná odborná poučení. Dnes jen filosofie.
A nebo ano, troška vysvětlování. Věřím, že všichni znáte pověst o Prométheovi, který byl upoután na skálu za to, že přinesl lidem oheň a každých 24 hodin mu přilétal orel vyklovávat játra. Ale co kdyby... Tento Prométheus byl osvobozen již nevím kým z kovových pout na skále. Ale jelikož se podle nařízení bohů nesměl od skály vzdálit, jeho osvoboditel mu (navíc i jako připomínku) udělal kovový prsten s kusem té skály. Dobrá finta jak obejít nařízení a navíc přínos pro budoucí generace!
Protože, jak asi všichni víte, v dnešní době prsten symbolizuje většinou připoutanost k jedné určité osobě než cokoli jiného.
A teď proč to pořád omílám dokola a dokola a dokola...
Já mám na tohle trošku jinou teorii. Kromě připoutanosti k osobě věřím ještě v něco.
Já věřím, že v prstenu je vždy uzavřen kus naší duše. Nevím, kdy mě tahle myšlenka vzala, nevím odkud přišla, prostě je moje. Nikdy jsem moc neřešila, když jsem prstýnek ztratila. Samozřejmě mě to dost mrzelo, ztrácela jsem s ním přece kus sebe. Ale přežít se to dalo...
Jenže...
Jenže pak to přišlo!
Bylo mým zlozvykem hrát si s prstýnkem, když jsem byla nervózní a nesvá nebo jsem se nudila. Proč? Protože jsem si s něčím potřebovala hrát, bez prstýnku na ruce si natáčím vlasy na prst, luskám, lámu propisky, ...
A ano, přišlo to, co nutně přijít muselo. Zlomila jsem prstýnek. Svůj jediný nejhezčí a nejskvělejší prstýnek s modrým srdíčkem. Znamená to, že je moje duše volná? Že jsem já volná?
Víte, nejsem tak pověrčivá jako ostatní dívky. Neotáčím se před černýma kočkama, pátky třináctého se neděje nic neobvyklého (, ale aspoň to jediný den mám na co svést, že se nic nedaří...). Klidně se nechám podmést a je mi jedno, jakou barvu ponožek si kdy vemu na sebe.
Je jen malinko pověr, co se mě dotýkají a pak jsou věci, co vychází z mého vlastního nesmyslného přesvědčení malé holčičky. Třeba jsem kdysi počítávala kolikrát zakukala kukačka, abych věděla, jak dlouho budu živá. Ale upřímně řečeno, nejsem si jistá, zda to kukačka opravdu byla.
A pak ten nesmysl s prstýnkem. Dle svého přesvědčení jsem teď volná. V první chvíli jsem ve škole dost zpanikařila a modlila se, aby to nebyla pravda. Aby byl ten prstýnek celý. Znamená to volnost duše nebo zlomenou duši? Pokud volnost, k čemuž se já přikláním, co budu dělat dál? Co budu dělat dál se svým životem? Teď, když už není nic, co by mou duši alespoň částečně ochránilo od totální temnoty, co dál?
Dokud byla moje duše zavřená v tom kameni, nemohla mnou být zničená zcela. Ale teď. když jsem se sama nechtěně osvobodila ze sevření každého prstenu, co mám asi tak dělat? Jsem zkažená, o tom ani žblept. Ale já nechci. Nejrychlejší cesta k odpovědi je otázka a nejrychlejší cesta do pekel je lidský život. Jako skutečně... lidský. Ale tady na tuhle otázku není odpověď. Vím o co jde. Černé skvrny pekel ani Vanish nevypere.
Proto vás prosím...
zamyslete se: Je vaše duše volná, pokud nějakou máte? Či ji necháte vláčet bahnem a ničit si ji dokud budete moci? Nesmějte se. Tohle JE opravdu naléhavá otázka! Přemýšlejte nad tím, jestli se vám chce. Jestli ne, nemusíte. Ale co bude s vaší duší? Jaká asi je? Co je po životě a proč se ještě nikdo nevrátil? Jakou má vaše duše barvu, může krvácet? Má na sobě černé fleky a nebo je čistá? Nenutím vás myslet. I tohle je na vás. Ale jestli jste moje kecy přestáli až sem, věřím, že vám to není lhostejno. MYSLETE na svou duši. VY si to zasloužíte.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
