Svět je zlý.
15. 8. 2011
Tak jsem tady. Zítra píší pololetku z chemie. Bojím se, ale neučím se. Nechce se mi. Půjdu, až si vyleji mysl.
Začala jsem všeobecným poučením, že není horší místo k životu než je tohle. Obávám se ale, že nám nezbývá žádné jiné, které by bylo lepší. Jsem to vždycky já, kdo říká "Važte si toho, co máte", ale tohle už není o úctě. Jak sám Tolstý v Anně Kareninové napsal:
Úctu si lidé vymysleli, aby maskovali prázdnotu tam, kde by měla být láska.
Vím, že vám to možná nepřipadá jako nejdůležitější myšlenka díla, ale mě tahle věta velice zaujala a pamatuji si ji. A navždy budu. Musím jí zařadit do oblíbených citátů, protože tohle cítím jako největší pravdu tohoto světa, světa co znám. Spousta úcty, žádná láska. Žádné mezilidské vztahy založené na něčem abstraktním ve stylu lásky. Každý umí říct "Miluji tě", ale já to neříkám, když to doopravdy tak necítím, stejně jako neříkám "Přísahám, že...". Přijde mi to nesprávné. Ale to okolní svět nepochopí. Je to proto, že o tom neuvažuje nebo proto, že je mu to je jedno? Raději se nechá obelhávat úctou a respektem místo toho, aby zkusil někomu do očí říct, co si o něm myslí?
Včera jsem zakřičela na otce, protože mě nenechal domluvit. Asi to byla jen má bláhová myšlenka, ale myslela jsem, že rodiče jsou od toho, aby vás podporovali, když na své cestě potkáte překážku. Ale vypadá to, že ti moji jsou tu proto, aby mi mohli nalinkovat cestu a vrazili mi roubík do pusy, abych se nemohla vzpírat. Mám takový dojem, že se mi pokusí vybrat i vysokou. Ale já NECHCI!!!
Proč jsem ten pokusnej králík, co nemůže jít sám kam chce, musela být já? Říkají mi, abych s nimi mluvila, ale nenechají mě domluvit. Vážně by mě zajímalo, co by dělali, kdyby viděli tohle vymývání mozků, jak si na něco a především na ně v jednom kuse stěžuji. Vážně, vyhodili by mě?
Narodila jsem se do rodiny zámožného dobře vydělávajícího člověka, taková střední vrstva. Ale asi nepatřím do své doby. Protože ani naši se nechovají, jak by měli. Věřím, že zavést třídy by bylo správné. Ale je to můj pohled. Já se snažím se chovat, jak se na mou společenskou vrstvu sluší. Žádné vazby, kýčovitý předstíraný úsměv doma... To mi jde, to umím. Přetvařovat se. Zvykli si, že mlčím a kývám hlavou. A teď je děsí, když na rodinných terapiích mluvím. Ano, i mě to děsí. Ale jsem naivní a myslela jsem, že paní je profesionálka a pozná. Jediné, co umí jsou kecy o "potřebě soukromí ve věku dospívání".KECY!!!
Ano, nic jiného.
Ale já se těch terapií děsím. Brečím... Ne proto, že by byly hnusné, tedy, ne hlavně proto.
Já brečím, proto, že mě nutí myslet na to, co si asi pomyslí lidi, když to praskne. Nemám nejmenší chuť být s touto hnusnou rodinou spojována. Sestra zlodějka, řeknou si lidé, to ta první bude taky...
Bojím se té hanby. Ano, já jsem povrchní. Velice. Je jediný člověk kterého miluji hluboce bez ohledu na to, jak vypadá, protože teď už je moc pozdě nad tím uvažovat. A mám jedinou kamarádku... Hnusím se sama sobě. Ale nechci do toho zase spadnout. Not again.
Kdysi jsem se pálila vařící vodou ve sprše... Tak to začalo. Pomáhalo mi to v předstírání štěstí. Uvolnění napětí. Řekla jsem to rodičům, ale vysmáli se mi. Pak jsem ze zvědavosti vyzkoušela žiletku. A několik měsíců se řezala. Ne, teď už si nemyslím, že potřebuji psychologa. Příliš pozdě. Už jsem s řezáním přestala. Ale pořád jsou tu věci... Špendlíky, odlakovač na nehty, co se dá čichat...
Já jsem normální. Kdo není trošku úchyl. Ale vážně se nesnáším, stejně jako celý tenhle svět! Je tak hnusný, špinavý, odporný. Nevzrušuje mě dekadentní umění, to se mi líbí. Mě pohoršuje svět a já sama. Vím, kolik ošklivosti je ve světě. Přes den to nevnímám, přichází po večerech, když zapínám po dlouhém dni mozek a přemýšlím.
Většinu dne nevnímám... Ale to mi pomáhá přežít.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
