Svět je malý.
15. 8. 2011
Co proběhlo? Od pátku do dnešního dne jsem se zúčastnila školního výletu.
Že o nic nejde? Ne pro vás. Já jsem se na tomto školním výletu někam posunula. Něco jsem pochopila, uvědomila si.
Jak? Jednoduše. Pokud jste pravidelný návštěvník, vzpomínáte, jak jsem jednou psala, že občas mám pocit, jako bych na světě byla naprosto sama. Pokud nejste, teď už víte, že jsem to napsala. Ale k věci, prostě jsem si řekla, že jsem utahaná z těch dramat, co žiji jen sama pro sebe. Řekla jsem si, že musím aspoň chvíli s těma lidma strávit. A tak jsem to udělala. První večer jsem o zalomila ve čtvrt na dvanáct, protože se nedělo vůbec nic a spolužáci se jen opíjeli.
A dál? Druhý večer, to byl večer zlomový. Včerejší večer. Myslela jsem, že pro sebe to prostě musím udělat a být s nimi. Nevyšlo to, ale ne zcela. skončila jsem u skupinky outsiderů. Nejsou špatní, jsou jen jiní. Jako já. Odpoledne nám začal plakat spolužák, že chce být jako mix několika spolužaček a spolužáků z té skupiny. Že chce být jiný.
Skoro jsem se rozbrečela, jak to říkal. Cítila jsem to naprosto stejně. Chci být někdo jiný. Někdo lepší. Někdo komunikativnější. Někdo jako oni. Tak jsem to cítila.
Ale teď? Teď už to tak necítím. Možná se pořád trochu stydím za to, kým jsem. Ale ne tolik. Vím už, že to je dobře, být kým jste.
Co se stalo? Večer byl krizový, jak jsem napsala. Nakonec jsme skončili tři na lavičce - opilý spolužák, co předtím brečel, já a spolužačka ze skupinky. Mia.
Spolužák vyprávěl, vyprávěl a oddůvodňoval. A pak jsme se přesunuli na molo. Vtipná věc, nebylo pevné, jen řetězy zajištěné u břehu. Strašně se houpalo. Spolužák nás po nějaké chvíli opustil a šel si hrát na někoho, kým není.
A my s Miou zůstaly sami. Řekly jsme si spoustu věcí. A já jsem ráda, že jsem nenásledovala spolužákova příkladu. Miu jsem měla ráda od začátku, mě byla sympatická. A má zajímavé, vlastní názory.
Povídaly jsme si. Zjistila jsem, že máme společného víc, než se může zdát. A jsem za to vděčná. Stejně pojmenovaný imaginární kamarád, stejná lež, kterou jsme jako malé pronesly. Stejné uvažování nad tím, co si o nás zvěř asi myslí, když na nás kouká, ačkoli obě víme, že nemyslí. Sebevraždy. Rodiny. Bezmoc. Kluka přes internet, kterého já mám a ona kdysi měla - v tom momentě jsem získala silný dojem, že sleduji svou budoucnost, pijící víno, nadávající, brečící nad ztrátou, která tři roky stále trvá...
Byla jsem jednoduše fascinovaná.
A cože jsem si to uvědomila? Díky tomuto střetnutí... Hodně věcí. Že nechci nechat příležitost jít. Že potřebuji svého Anděla. Že jsem ráda, že jsem jí našla. Že jsem ráda kým jsem a nezáleží na tom, co si o mě ostatní myslí. Když lidem řeknete "Mám kluka přes internet a nikdy jsem ho naživo neviděla", co vám na to řeknou, co myslíte?
Vysmějí se vám do obličeje. Něco o tom vím. Ale ona, ona chápala. Protože zažila. Včera večer přestal existovat okolní svět. Byly jsme jen my dvě. Tolik pochopení jsem od reálné osoby v mém životě neviděla. Ale ona věděla, jaké to je. A já vím, jaké to po třech letech je pro ní. Brek. Viděla jsem to. Cítila jsem to. Přesně jsem věděla, o čem mluví. A díky tomu jsem pochopila.
A co je point? Co jsem si to vzala?
Jednoduše pár vět...: Není třeba přemýšlet, co si o vás asi myslí nějaká nafiflená spolužačka, vážení. Ony se chovají přesně tak, jak vypadají. Proč? Protože ony nad tím neuvažují. Proč by taky měly. Jsou šťastné. Ať si jsou. Pro lidi, co nad tím uvažují je důležité, aby byli sami sebou. Bez ohledu, co si někdo jiný myslí. Buďte vy. Nepřemýšlejte nad tím zbytečným. chovejte se, jak sami chcete. Po životě není nic, smysl života neexistuje. Jediným smyslem života může být spousta věcí. Když je vaším smyslem života pro někoho žít, dejte pozor a nenechte tu osobu odejít
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
