Deník jedné malé ztracené existence

 Nedokážu myslet. Nedokážu spát. Nedokážu ... nic.

Omlouvám se vám, komukoliv, všem a nikomu. Prostě nejsem schopná přežívat v téhle džungli čtyř stěn. Nemám život. Nemám přátele. Nemám nic. Nemám s kým mluvit, s kým sdílet myšlenky, s kým žít. 

Mohla bych napsat "Občas prostě člověk dojde do bodu, kdy si uvědomí, že nic nestojí za to, když je sám." Abych ušetřila vás i sebe toho trapného dalšího momentu, kdy se nebudu poznávat, to neudělám. Ve skutečnosti jsem dospěla na konec slepé uličky, kterou jsem prošla už stotřicetosmkrát a nikdy předtím jsem nečekala, že na jejím konci najdu tajné dveře. A teď, po stotřicátédeváté jsem zklamaná, když tatáž ulička vypadá stále stejně.

Vlastně jsem lhala. Mám jedno - stěnu. Zatím jsem nedospěla do fáze, kdy bych na ní doopravdy mluvila, ale příliš postrádám lidský kontakt toho světa, ze kterého mě vyhodilo cosi, co nejsem schopná určit, možná Osud, možná Náhoda, možná Smrt něčeho. Ale vím, že brzy začnu. Zpočátku si budu připadat hloupě, když budu zdravit stěnu. Pak si půjdu koupit kaktus a budu mluvit na něj. A pak budeme mluvit ve třech. A bude to krásné. Možná u toho budu brečet - stejně jako teď. Ale takhle dál žít asi nedokážu, je to příliš neúnosné. 

Čas se nevrací. Ani pro mě. Škoda. Vždycy jsem se řídila tím, že nemám litovat ničeho, co jsem udělala, když jsem chtěla. A toho nelituji. Je mi líto těch věcí, které jsem neudělala, neřekla a zamlčela. Měla jse se chovat jinak a k čemu mi teď je to vědět!

Ne, nejsem ráda osamělá. Jsem sice zvyklá na své chyby více než na chyby cizích ale nedokážu s nimi žít. 

Možná je to chyba.