Deník jedné malé ztracené existence

 Ahoj. 

Vím, že od ztracené existence to zní trošku ... úsměvně. Ale věřte, že je to pravda. Můžeme změnit svět. 

Jak se ale říká, musíme si nejprve zamést před vlastním prahem. 
JÁ ZAČNU U SEBE.

Během dne, dalšího dne a všech nastávajících najdete v sekci, kterou zatím ještě nenajdete další příspěvek. Bude se jmenovat 100 VĚT (ach, jak originalita bolí!).

Zjistila jsem, že chci zůstat věčně mladá, protože jen mladí mají možnost něco udělat nejen pro sebe. Musím na tom ale zapracovat. Nikdy jsem nebyla altruistická bytost. Nikdy jsm netušila, kam kráčím.

Teď ale vím, kam kráčet chci a částečně i vím, co pro to musím udělat.

Krátce:

Odmaturovala jsem.
Nebudu doktorka. 
Budu chemička. Ironie osudu mne baví.
Potkala jsem zajímavého pána, který měl velikou pravdu. Řekl, že lidi u nás si nevěří. 

Přemýšlejte o tom. je to pravda. Svěřili byste se do rukou toho, kdo vedle vás jede v autě? Rozhodně ne? Vidíte. Já taky ne. Ale kdyby to nebyl čech....

Nevěříme si. Pojďme si věřit a udělejme z tohoto světa lepší místo. Když víme, že nám někdo věří, nemáme potřebu mu lhát.

Prosím.