Prázdniny skončily. Jsem doma.
Ahoj ahoj ahoj, tak jsem tady zase.
Co bylo, co bude. Byly prázdniny. Dva měsíce našlapané aktivitou a zoufalstvím z toho, že pořád jsem sama a z toho, že ti krásní kluci jsou ode mě normálně 200 km. Dva měsíce, kdy jsem si nic nepřipouštěla. Ale teď to začalo.
Co bude. Bude maturita, především. To jsem si uvědomila tak nějak včera. Pozdě. Skoro jsem se rozbrečela. Nikdy jsem se toho nebála, ale teď se mi začíná dělat špatně jen při té myšlence. Odmaturuji. Najdu si vysokou. Najdu si práci. Najdu si byt. Práce... Brrr! Já budu muset něco platit sama! Já se budu muset snažit si na sebe vydělat! Co když mi to nepůjde? Co když to nebudu umět? Co když budu brečet každý večer do polštáře?
Tedy, to by byla ta dobrá varianta. Ta totiž předpokládá, že budu mít alespoň ten polštář. Ale co když ho mít nebudu? Co když na to nebudu mít? Co když budu sedět v tom nádherném pokojovém bytě a bude to jediné, co budu mít? Co když... Ach jo. Je to složité. Poprvé si věci připouštím a dobře si vzpomínám, proč jsem si je nepřipouštěla.
Dnes jdu spát. Porvu se se svou novou zálibou v pár lidech, které uvidím tak možná ještě jednou v životě. A pak to bude všechno super.
Dobrou noc, optimistický světe!
