PRAVDA
Tahle jemná vsuvka je zde zařazena, protože jsem si něco uvědomila. Nevím, jak to máte ve vašem životě vy, ale já se cítím, jako bych seděla sama na židli, obrácena ke všem lidem, co sedí vedle mne zády a on tam za mnou vlastně ani nikdo nebyl. Cítím se osamocena. A jsou věci, co bych chtěla strašně moc někomu říct. A jsou věci, o kterých jsem lhala. A jsou věci, co mi chybí...
Nezáleží na tom. Opravdu ne.
Uvědomila jsem si to dneska ve sprše. Stále ještě po večerech brečím. A protože jsem řekla, že na ničem nezáleží, přemýšlela jsem nad tím. Nezáleží na tom, co si o mě kdo myslí.
Začala jsem tím, že jsem myslela na svého přítele, na *Anděla*. Kde teď, když zase brečím, asi je, co dělá. Jestli je naše láska něco hlubšího.
DOOPRAVDY JE TO TAKHLE: Nezáleží mi na něm tak, aby mě to znepokojovalo. Vzhledem k tomu, že za poslední týden jsem na něj nemyslela ani tak často, jak jsem mu řekla, že budu. Klidně bych mohla odejít? Ne, nemohla. Jeho jsem si vybrala a ve skutečnosti k němu cítím velice lhuboce. Miluji ho. Jen ho ve svém životě zoufale nepotřebuji, není tu, když by měl. Ale to nevadí, alespoň se naučím žít sama a nezávisle.
Protože už nezáleží ani na něm, možná bych měla být schopná přijmout pravdu a sdělit jí dál.
DOOPRAVDY JE TO TAKHLE: Strašně mě zlobí, že už tu pro mě Marcus není. Ano, uvědomuji si, že jsem příšerná uzurpátorka a nemám na něj nárok musí žít svůj život, aby neskončil jako já. Zároveň je pravda, že jsem ho kdysi měla ráda, někdy v mezidobí, kdy opadla zamilovanost k *Andělovi* a zároveň jsem ještě neměla scou politiku výběru - jeho jsem si vybrala, s ním zůstanu. Anebo jsem se s ním necítila tak sama. Každopádně tu teď není a já nevím, co bych měla dělat, bolí mě, že tu není. A i když nechci a bojím se, hledám lidi, kteří by v mém životě zastoupili jeho místo. Nevěřím, že by to mohlo být stejné, ale to mi ukáže až čas, pokud se někdy přestanu bát té bolesti. I kdybych se přes ni npřenesla.
Když jsem tu byla o prázdninách sama, jednou jsem našim řekla, že jsou doma obě kočky.
DOOPRAVDY TO BYLO TO TAKHLE: Jedna kočka ten večer doma nebyla, i když jsem jí třikrát byla během večera hledat. Trápilo mě to spíš kvůli našim, než kvůli kočce, přišla druhý dne ráno. A naši to nikdy vědět nebudou.
Že je to pooseldní blbina? Ano. Ale já to nemám komu říct. Potřebuji ve svém životě lidi, které bych měla ráda a kteří by nebyli zkažení všechnou povrchností. Bohužel pro mě, nikoho takového už nemám. Když jsem tenhle blog zakládala, měl být mým záchranným lanem, abych měla důvod žít. Teď sebou za ten nápad opovrhuji s vědomím, že jsem zde zcela zbytečná, takové věci si lidé mohou přečíst na dvou stech jiných míst. Ale zároveň sama sobě děkuji, že jsem to udělala a že mám na internetu jistou závislost již vypěstovanou. Teď se necítím tak, že bych chtěla skočit z okna. Teď bych spíš chtěla létat s koulí na noze, vodou v plicích a kamenem v duši. Ale přesto, přesto přesevšechno já stále věřím. Já stále věřím, že jednou se přes toto své období přenesu, že budu stejná, jako ty holky, které nemají za maskou obličeje žádnou duši. Nevím, jestli je to dobrá víra, ale určitě vím, že by mě to těch problémů zbavilo.
A tak vás prosím:
Říkejte pravdu. Pak se vám nestane, že někdo bude znát lež a vy budete zoufale toužit po tom, abyste mohli vyslovit pravdu. Člověk sice sestává z toho, co neudělal, ale pravda je občas důležitější než cokoli jiného, zvláště, když máte zoufalou potřebu si s někým povídat a nikdo takový kolem vás není. Říkejte pravdu, lidi vás budou poslouchat. Neříkejte lži - lidi je sice také poslouchají, ale pak už není nikdo, komu by se pravda poslouchat chtěla.
