Poslední příspěvek, co jsem chtěla napsat byl veselý.
Nechápejte mě špatně.
Nechci umřít. Tedy, chci, ale ještě je pár věcí, které mě tu drží. Třeba vzdělání. Nebo zvědavost. Chci vědět, čím bych mohla být. Nezlobte se na mě. Tohle by mohlo být pro člověka, který neměl odejít a přesto mě opustil. Už kdysi jeden dopis dostal. Dokonce do schránky poštovního rázu. Ale tuším, že tohle nakonec neuvidí, proto to píšu sem.
Zlomil jsi mě.
Děkuji ti.
Ne za to, že jsi mě opustil, když jsem tě potřebovala. Není to pro mě lekce, je to pro mě otřesný zážitek, kvůli kterému probrečím půlku nocí. Ale děkuji za všechno, co jsme byli, co jsme měli. Chtěla bych to tak nechat, ale jsem přiliš stravována depresemi z toho, že jsi řekl, že to takhle skončí. Chtěla bych skočit z okna. Chtěla bych crosnout život do jiné reality. Sebral jsi mi všechno, co jsem měla. Už se nemám s kým bavit o těch nedůležitých blbinkách, na kterých hrozně moc záleží. Nemám s kým žít svůj život, nemám ani důvod to udělat.
Co jsis myslel? Že kvůli tobě zahodím fungující vztah s přítelem? Pokud ano, měl jsi mi to říct. Víš, že nechápu náznaky. Jistěže. milovala jsem tě a teď jsem se rozhodla, že je to, jako bys umřel. Dělám okolo toho randál a nemám svůj nadhled a svou kůži a nic. Ale netušíš, jak to bolí.
Vím, že udržovat tenhle vztah by bylo jako hrát si s mrtvým kotětem, pokud se v tom zrovna nevyžíváte, nadšení z toho nejste. A věřte nevěřte, já opravdu nejsem nadšená z toho, že přicházím o přítele.
O co jsem přišla s jedním člověkem? O půlku lidí, co se se mnou bavili po večerech. O jediného člověka, co mě chápal. O člověka, co mě vyléčil z depresí (aby mě do nich vzápětí zase zatáhl, haha). O sny. O budoucnost ve světě, který jsem chtěla. O normální úsudek. O možnost nevidět ho v půlce slov. O hloupé dvojsmyslné narážky. O možnost něco říct a vzít to zpět aniž bych to řekla.
A jediná věc mi zůstala, kterou nechci. Vzpomínky. Chcete mé vzpomínky? Vemte si je. Vyrvěte si je i s mým srdcem, mě už k ničemu nebudou. Děkuji.
