Popravdě, nestihla jsem příspěvek dokončit než jsem zlenivěla.
Už jsem s vámi mluvila - nediskutovala, protože toto se nedá prohlásit za diskuzi - o všem možném. O kriminalitě v Zemích Koruny České, o problémech dospívání, o sebevraždách, pampeliškách, korunkách, o podivném chování některých lidí i vodě. Proto, že jsem toto léto nezažila příliš neobyčejných situací, musíte si teď asi myslet, že vám již nemám co říct. Asi si to myslíte. Ale ve skutečnosti je toho mnoho, o čem jsem tady ještě nezmínila téměř nic.
Třeba o jídle. Původně jsem sice chtěla popisovat, jak má nejmladší sestra jí vždy minimálně pětatřicet minut, ale dospěla jsem k závěru, že bych vás již zmíněným popisem mohla nudit. A já nechci, abyste se nudili. Proto se dnes opřu jemnou formou do prohibice, seznámím vás s mým názorem na alkohol a maturitu a řeknu vám, jaké to má mezi sebou spojení. Toto vám píši, abyste se mohli s klidným svědomím ušklíbnout a pak stránku zavřít, protože vás to přece vůbec, ale vůbec nezajímá.
Pravda. Ještě budu mluvit o tom, co se mi včera přihodilo. A o tom, jak jsem si začala přidávat náhodné občany tohoto státu na skypu.
Začneme od konce, protože abych byla upřímná, toto dopisuji později a už si nepamatuji, co přesně jsem vám chtěla sdělit.
Jak jsem již předeslala, na sociální síti s bílým eskem jsem si začala zcela náhodně přidávat do kontaktů lidi, které neznám a kteří, jak doufám, neznají mě.
Povedla se mi bezvadná věc. Jeden z náhodně přidaných chudáků je spolužák vám již známého Marcuse. Když jsem to zjistila, celý zbytek večera jsem se smála. Vážně mi to zlepšilo náladu i když to bylo spíš trapné než vtipné.
A teď, co se mi stalo minulé pondělí.
Byla jsem venku, dokonce jsem se procházela. Po téninku. Šla jsem večer, byla tma. Už jsem vám říkala, že miluji koukat do svítících oken domů, tak přesně to jsem taky dělala.
Jak jsem tam stála, přes ulici sledovala rozsvícená okna a sledovala tmu okolo, najednpou jsem si uvědomila, proč spolu lidi vlastně zůstávají. Proč uzavírají vztahy, které trvají. Nikdy jsem to nechápala. Myslela jsem, že je jednoduché se ze vztahů vyvázat - a popravdě, ono je, když o tom nepřemýšlíte a děláte to, co chcete.
Ne, že by se mi po tom vztahu stýskalo. Jen jsem měla slabou sentimentální chvilku a i když jsem jinak holka od rány, vzpomínala jse na naše telefonáty, jak je občas těžký člověku říct jenom "miluji tě" a jak je někdy těžký říct vůbec něco. Vzpomínala jsem nejen na Anděla. Vzpomínala jsem i na toho kluka před ním, co už se neozval, když mě jednou viděl a tři měsíce jsme si psali textovky a telefonovali. Měl ten nejrásnější hlas, který jsem kdy slyšela a obávám se, že už ho neuslyším znova. Ale na toho kluka si už nepamatuji, jen na ten hlas. Stejné to teď vlastně je i s Andělem.
A dál jsem to zapomněla. Přijde jindy.
