Deník jedné malé ztracené existence

 Přemýšlela jsem o tom. Měla jsem již tolik různých věcí, o kterých jsem chtěla psát, žel, zapomněla jsem je úplně všechny.

Možná, ale jen možná, je na čase, udělat si bilanci minulých životů. Přiznat si věci, které jsou pravda a odmítnout lži. A možná taky ne.

Prní věc. Co jsem komu přinesla špatného?

Marcus. Nyní mě nenávidí, protože když jsem ho milovala, byla jsem s *Andělem*. Říká, že mu nic nedlužím, ale matně si vzpomínám, že toho pro mě udělal příliš mnoho a já mu to nevrátila. Byl člověkem, co mě tahal z depresí. A to dnes znamená hodně.
Odmítá se mnou jakkoli komunikovat. Na jednu stranu ho chápu, taky bych se sebou nemluvila, kdybych nemusela. Ale na druhou stranu... Mrzí mě to. Jestli tohle někdy někdo zopakuje, s radostí mu vyškrábu oči. Nepatří to mezi má oblíbená témata, stejně nako počet přátel, který se stále snižuje. Marcus byl jedním z nejlepších lidí, co jsem znávala. Smutná pravda.

Kitty. Spolu už se skoro nebavíme, ačkoli máme několik společných povahových rysů a  i jiného. Ale asi je to věkovým rozdílem. Máme o čem mluvit, ale já na to mám jiný náhled. Nemohu říc dospělejší, jsem jen dítě. Musím říct asi... jiný.

Eh... A tady... končím, přátelé.

Přejdeme k druhé věci. Nevím, co to mělo být původně. Možná omluva, že si své příspěvky nečtu před odesláním, že na stránky pouštím volný tok mých myšlenek, které nejsou tolik časté. Doslovně řečeno, zvracím na šedou látku fialové fleky, v očích mi hoří ohně a ďábelský smích přebývá v mém srdci. Fleky měly být bílé.

Postoupíme dále. Chtěla bych vám oznámit - pokud jste si toho ještě stále nevšimli - že svítí sluníčko!!!. Za pár dní odkvetou kaštany, mě přejdou depresivní myšlenky na sebevraždu a snad se vrátím k lehkému ironičnu, které jsem hodlala původně cele obléci tomuto webu. Doufám v to. Určitě speciálně pro vás pojedu někam na výlet, abyste se nenudili. Což mi připomíná...

Příští týden mi začíná testové období. Hurááá! Následující týden se koná školní výlet - popravdě? Docela se těším, vypadnu od rodiny, vyspím se a třeba ... třeba se dozvím něco o svých spolužácích, když o spolužačkách už vím, že jsou marné - a týden poté pokračuje období testů. 

Nečtěte to jako období sucha. Jsem si velice jista, že k vám budu přicházet nabita dojmy, scénami a scénkami, které budou stát za zmínku. Když nic, alespoň budu mít přístup k jiným lidem než minule. Je to zvláštní, ale z lidí, se kterýma se bavím jede jen velice málo lidí. Jede samozřejmě i paralelní třída. Ale tam není o čem. Z mých spolužáků jedou čtyři, se kterými jsem schopná se doopravdy bavit bez neupřímných úsměvů. Lépe řečeno, čtyři, u kterých jsou mé obyčejné úsměvy pravé. Přemýšlela jsem o tom hodně. A ano, mohu to považovat za jeden z mých největších úspěchů v mém dosavadním životě. Měním se v lepšího člověka. *tichý potlesk nebetyčnou ironii stále dále povznášející, ani u ozonových vrstev se nepozastavující*

Takže děti, ... Víte jak!
Nebo možná nevíte. Každopádně já bych vás zase měla začít zvykat na superchytré proslovy a superpoučná vyjádření na koncích příspěvků. Cítím racionálním rozumem, že je třeba vám je připomenout. Čekejte. Ony se objeví. Již brzy ve vašich kinech.