Deník jedné malé ztracené existence

 

 

Tak je to tu, po dalších deseti měsících vysedávání ve škole mám prázdniny. Co s nimi? Užít si je!? To bych to nesměla být já.

 

Už vidím, jak je strávím zalezlá v baráku domácíma pracemi nebo pobíháním za malýma spratkama. Sestry! K čemu vůbec jsou? Nikdy mi v ničem nepomohly. Nikdy nezmlkly. Nesnáším je!!!

 

Vůbec se netěším. Když pominu fakt, že budu celé dva měsíce téměř bez počítače, na kterém jsem závislá (Ano, holka, co je počítačový geek... Vyvalte oči, vám se, pánové, nestalo, že jste najednou zjistili, že bez počítače neexistujete?). Da měsíce! Dva měsíce muk. Dva měsíce, kdy nebudu vědět, co je s mým Andělem. Dva měsíce, kdy nebudu vědět vůbec nic.

Netěším se.

 

Dva měsíce ztracení, smutku, sebelítosti a přemýšlení nad sebevraždou. Kdo by byl nadšen? Dva měsíce bez počítače pro mě znamená stesk po něm a po lidech, které mám na dosah obrazovky... Dva měsíce bez počítače znamená, že dva měsíce nejsem nikdo. Co mám? Hezký obličej? Ne. Hezkou postavu? Už taky ne. Chytrost? Koho zajímá. Velký prsa mám. To je základ. Jsem blond. Ano. Ale společenstkost? Ani kecy...

 

Nepřežiji to. Bojím se již teď. Připadám si jako malá holčička, co má odjet na prázdniny, je zavřená v autě, kufry jsou naloženy a odjíždí se, vzdaluje se od domova a ona zjišťuje, že svého plyšového medvídka nechala doma na posteli. Někteří rodičové se vrátí. Moji se nevrátili nikdy. Ani když jsem zapomněla v rakouském hotelu moji nejmilovanější plyšovou kočku, Číču Cestovatelku. Dva týdny jsem nemohla usnout, po nocích jsem pro ni brečela. Bylo mi jedenáct. A co jako? Doteď se mi po ní stýská. Přesně si ji pamatuji. Měla dvě díry na břiše, nevím od čeho, ale s oblibou jsem jimi provlékala prsty a spojovala je v jejím břiše. Celkově jsem na ní moc milá, co se týče zacházení, nebyla. Měla jsem ji od svého prvního roku. Někdy v mezidobí se mi podařilo jí násilím otočit hlavu, tak aby koukala do strany. Původně koukala rovně. Takhle mohla koukat na mě i když jsem spala. Doteď si pamatuji tu hrůzu, když jsem si uvědomila, proč je můj batoh tak prázdný. Vozila jsem Číču s sebou všude. Viděla pěkný kus světa, stejný jako já tenkrát... A pak skončila zapadlá pod jednou stupidní přistýlkou v rakouském hotelu Hanze Josefa. 

 

No nic. Co se vám snažím říci? Že nejsem dospělá. Jsem hysterická. Sedí na mě většina příznaků tohoto - http://ografologii.blogspot.com/2007/12/hysterie-v-psmu.html . A nakonec...

 

Dva měsíce tu nejsem. Neexistuji. Pardon.