Ony vidí trávu.
Jak jste asi pochopili včera, dosti mě ovlivnila spolužačka, se kterou jsem v sobotu večer mluvila. Ne, nedala mi své názory. Jen mi otevřela oči. Jak vedle mě seděla a plakala pro kluka, kterého neviděla nikdy v životě... Bojím se, že jsem viděla svou budoucnost.
Ony vidí trávu. Nevidí to co my. Neřeší to co my. Jsou šťastné.
To mi řekla na otázku, zda si myslí, že je ostatním spolužačkám líto, že se chovají tak jak vypadají.
Těchto pár vět si stále přehrávám. Není jim to líto? Není. Protože ony to doopravdy neřeší. A díky tomu jsou šťastné.
Přemýšlela jsem, co vidím já, když koukám na trávu. Vidím trávu? Odpověď zní NE. Co já vidím? Já na místo trávy vidím něco, co je možná teď zelené, ale jednou to bude pošlapané, hnědé, uschlé, zvadlé. Mrtvé.
Myslím, že ona věděla, co vidím, když mi to říkala. Vidí totéž co já. Obě víme, že všechno, celý život, celá tahle hloupá maškaráda, tato přehlídka obličejů nezájmu a hnusu, toto všechno se vesele směje při slavnostním marši přímo smrti do chřtánu, který jednou pohltí úplně vše, co kdy bylo živé. Kameny, trávu, lidi, ryby, ptáky, hmyz, děsy noci i drobné radosti.
