Deník jedné malé ztracené existence

 Ano. Vím, co jsem slíbila. A vím, že jsem t nedodržela. Ale nějak se mmi nedaří nebo nechce dodržovat sliby.
Ale pořád mám nutkavý pocit, že vám musím něco sdělit. Nebo prostě někomu něco. JE jedno co, jen prostě asi už potřebuji lidský kontakt s normálním světem. Nebo se možná potřebuji vybít hlavu...

Dneska vám budu vyprávět o mých snech. Ale o těch, co se normálně lidem zdávají v noci.

Během prázdnin, co teď byly, se mi dva zdály. Byly... děsivé a krásné a znepokojující. A zanechaly chaos, který se vám pokusím předat. Byly...  Živé.
Jednu noc jsem nemohla spát. A pak, když jsem usla, zdálo se mi---

Porodila jsem dítě. Pojmenovala jsem ho Matýsek, na konci snu jsem zjistila, že je to holčička. Porod nebyl výraznou částí snu. Dítě jsem tajila před našima. Protože bylo větší než ostatní děti - porodila jsem současně s dalšími dvěma či třema ženami v pološeré místnosti - vmetla jsem našim do tváře, že jsou mu tři roky, že tři roky oni o ničem nevěděli a kdesi cosi. Pak jsem za otce označila Marcuse (Ano, smějte se. Zdálo se mi o něm. Ale není to poprvé, zdá se mi i o Kitty a Andělovi.), i když jsem oba věděli, že to tak není a že mezi námi nic nebylo. Nebudu popisovat bouři, co přišla na mojí hlavu ze strany našich. A netuším, proč jsem ve snu zapírala svého pravého přítele, kterého to ostatně bylo. Ale nevadí. Pak jsem byla s dítětem venku. Byl den, teplo. A Marcus byl přede mnou. Utíkal. Pryč ode mě. A běžel pořád. Já běžela za ním, chtěla jsem ho zastavit, vysvětlit mu to. I když teď nevím, co bych mu bývala řekla. A on pak zastavil a já k němu doběhla i s dítětem. Tehdy jsem zjistila, že je to holčička, myslím, ale již si nejsem jista, žemi tořekl on. 
 

Konec prvního snu.
Pak jsem měla na té samé výpravě ještě jeden sen. Divný. A takový... Hodně hloupý. Hooodně. Vlastně nevím, zda se mi chce ho ventilovat. Ten chlapec si to nezaslouží. Nevím, co jsou sny. Možná střípky minulosti, možná budoucí tužby. Nevím a neumím se rozhodnout.
Druhý sen byl ještě zmatenější. A měla jsem z něj přesně ten samý pocit chaosu, jako z toho předchozího.

Byl jakoby na několik, přesně dvě části, a já nevím, zda jsem mezi nimi bděla, či nikoliv. Každopádně ho popíšu vcelku. 

Plavala jsem ve vodě. Byla jsem ... opice. Ano, něco takového, nějaké zvíře. A ve vodě byly další tři, jako já. Pak se utvořily páry. A co dělají zvířata párově? Ehm... jo, páří se a provádí rituály s tím spojené. Ale to bylo v pořádku, bylo to pudové, byli jsme zvěř. V druhé části snu jsem zase plavala, začínal úplně stejně. Zase jsem byla zvíře a připlaval ke mě stejný druh jako předtím. Měla jsem jen víc pocit, že je to "jen jako", jako by nás někde někdo sledoval nebo tak něco. Pak se ovšem stalo něco, co mě vytrhlo z přesvědčení, že je vše v pořádku a jsme zvěř. On měl problém, nevyšlo to. A byli z nás lidé. Pak jsme seděli zády k sobě. Pak mě doprovázel domů. BYl to jakýsi španěl, co uměl česky. A ano, bylo to v Německu, takže původně jsem se s ním dorozumívala německy. Divné. Ano. KONEC.

A pak si vzpomínám na ještě jeden celkem jasný sen z doby nedávné... O *Andělovi*.

Ležela jsem naposteli u počítače. Najednoou byl vedle mě. Přemýšlela jsem, co mám dělat. Chtěla jsem se ho dotknout... Můj sen měl dvě verze. V jedné jsem řekla "Ahoj" a usmála se na něj. Pak jsem ve snu cítila zaváhání a převinutí zpět v čase a místo pozdravu jsem ho pohladila po vlasech. Je... Byl prostě úžasný. 

Samozřejmě se mi zdá víc snů. Ale nepamatuji si je. Nikdy. Nevím, co jsou sny. A nikdy nebudu vědět. Ale zajímá mě, co to mělo znamenat. Cítím se po nich... divně.