Deník jedné malé ztracené existence

 Úderem včerejška nejsem již "ve vztahu", jak to vtipně nazývají některé sociální sítě. Netušila jsem, že odkopnout člověka je takhle jednoduché. Myslela jsem, že se bude zlobit, že se bude snažit, vztekat nebo že udělá alespoň něco. A hádejte co. Napsal mi, že je to v pořádku a jestli někoho mám, že mi přeje hodně štěstí. 

Nevyprávěla jsem mu, jak ho pořád miluju a ani, jak si bez něj neumím představit život. Měl by to sám vědět, když to neví, měl mě víc poslouchat. Řekla jsem mu, že se nudím, což je pravda.

Přesto, nechci, aby mi zmizel ze života. Slíbila jsem mu, že už se nevrátím a taky svůj slib dodržím, protože za svůj život jsem porušila už moc slibů a nebylo to správné. 
Ale dobře si vzpomínám, co jsem včera říkala o Marcovi. Teď to cítím jinak. Je báječně být v světě sama za sebe. Jestli mě chce, ať se snaží. Já mu divadlo hrát nebudu.

Včerejšek byla noc, kdy jsem skoro nebrečela. Je to teď všechno úžasně klidné a čisté. Věřím, že brzo skončí to mé slzavé období.

Kitty jsem se omluvila. Věřila ve mě a jeho. Bojovníčkovi mojí jsem se omluvila. Taky v nás věřila. A teď už zase bude jen on a já. 

Dnešním dnem taky přestávám používat ono označení. Stále je to anděl, ale já mu zlomila křídla. Nesmím říkat jménem lidem, kterým jsem ublížila. Přesto, abych mohla občas se na něj upamatovat, ráda bych tu nechala v rubice kdo je kdo jeho část. Patřil ke mě dost významnou část mého života a nechci se ho zbavit úplně - milovala jsem ho.

Holku, která se mi ho kdysi pokusila přebrat, srazilo auto. Byla v pátém měsíci těhotenství, myslím. Nevím, jestli za to můžu já, nevěřím tomu. Jen je špatný den. Možná špatná konstelace hvězd? :)

Moji milí, drazí přátelé. Pro dnešek je to vše. Ráda bych řekla, že pro mě se kromě slova "zadaná" nic nezměnilo. Vedu svůj život stejně, jako když jsem byla s ním. Protože byl ode mě daleko, nemusím měnit své zvyky a taky je měnit nebudu. Mám trochu strach, že má tohle město na mě špatný účinek, když jsem šla ze školy, vzpomněla jsem si na Prahu. Pořád v ní chci žít, pořád mě přitahuje ta úžasná anonymita velkoměsta.

Já jsem se nezměnila. Pořád chodím v pondělí po tréinku delší cestou, abych koukala do oken baráků, ve kterých se svítí. Ale poslední dobou se v těch oknech nic neděje.