Deník jedné malé ztracené existence

 Nevím, proč celý dnešek brečím, kdykoli nic nedělám. Ale pochopila jsem, proč lidé uzavírají povrchní vztahy na dva týdny s někým, koho neznají a nemají k němu žádné citové pouto. Takové vztahy jsem nikdy nepěstovala ani neuznávala. Ale začala jsem je chápat. Lidé prostě neumí žít sami.

Kvůli tomuto zjištění jsem musela přehodnotit svůj náhled na svět.Nesmím odsuzovat holky, které střídají kluky jako ponožky, protože je nemilují. Kdysi jsem věřila, že začít si máme jen s tím, koho můžeme milovat. Ale teď je mi jasné jak moc je to nemožné. Takže si, lidi, dělejte, co chcete. Nemohu vás omezovat. Občas je nejlepší lhát a nikdo to neví líp než já. Když dokážete být šťastni jen z toho, že nejste sami, asi jste šťastnější lidi než já, která to neumím.

Haha. Ultrakrátký příspěvek.

A můžu se jít zase bavit se zdí.