Deník jedné malé ztracené existence

 Kdybych měla dost peněz, mohla bych jezdit rychlíkama tam a zpátky. Mohla bych se zastavit v každém městě, které je na mapě. Ale musela bych to udělat v létě, protože v zimě neocením vůbec nic a na podzim chci hodně deštivých dnů.

Když jsem dnes jela od prarodičů, přestoupila jsem na rychlík z Plzně do Prahy. Měla jsem sama pro sebe celé jedno kupé. Původně jsem si chtěla cestu číst, ale když mi zbývala asi hodina od Prahy, začalo pršet. Nebýt otevřeného okénka a kapek, které dopadaly na mě, bych si to asi ani neuvědomila. Ale bylo to super. Donutilo mě to knížku odložit a koukat z okýnka. Viděla jsem Beroun a Králův dvůr a stromy, lesy, Berounku, Vltavu, člověka spícího na lavičce, dítě mávající na vlak, patníky... A dost starých pobořených domů. 

Mimojdoucí vsuvka. Patníky jsou pro psy.

Děkuji za pozornost.

Ano, nebudu to tajit. Mám ráda staré věci (všimněte si prosím - věci, nikoli osoby!), jde z nich cosi uklidňujícího. A úplně nejradši ze všech starých věcí má domy. Vždycky, když se na ně podívám, vidím, co všechno je třeba opravit. A ano, taky větinou vidím, kolik by to stálo. Nevím, proč mi to můj mozek dělá, ale vážně nad tím uvažuje. Každopádně vidím, jak by mohl takový barák vypadat. A díky tomu jsem přišla na to, že chci projít nebo projet co nejvíc českých měst.

Šílené? Ne, jsem to já. Znám se. A vy už mě taky trochu znáte.

Ano, taky jsem během vyklánění se z okýnka pocítila neovladatelnou touhu zjistit jak funguje výhybka. Ne k čemu je, to přirozeně vím, ale jak funguje. Jak se zařídí, že vlak mění směr? Jak? Odsunuje to kola od kolejí? Nebo mění elektrické napětí?

S ohledem na první větu mého text jsem si právě vzpomněla na *Anděla*. Je to celkem vtipné. Alespoň pro mě. Jeho postoj k penězům byl značně odmítavý. Nebyl to realista, byl idealista. Myslel, že za všechny problémy mohou peníze a že kdyby nebyly, bylo by to lepší. Je to vtipné, protože já jsem realista a říkám, že nehodlám pracovat za dobré slovo, protože toho se vážně nenajím. A taky patřím do toho, co bylo dříve měšťanstvo. Bohaté měšťanstvo. Snad jsem mu nezlomila jho ideály.

*Anděl* je vůbec poslední dobou kopec srandy. Od té doby, co jsme se dva měsíce ani nepozdravili a pak jsem ho pustila žít se se mnou nebaví. Tedy, ne že by to dělal předtím. Vždy a všem říkám, že pro mě se vlastně nic nezměnilo. Ale není to pravda. Nezáleží mi na něm. Ne tolik jako kdysi. A trochu jiným způsoběm. Vlastně je mi úplně ukradený, jak se má a co dělá, ale nechtěla jsem ranit jeho city, sdílela jsem s ním rok a půl čas. A tak si mě odevšad vymazal, ze hry, na které jsem byla závislá, se taky vymazal a už mě nezná. Kdysi jsem od něj dostala heslo k tajnému deníčku - jo, tohle je můj tajný deníček, který se nemusí odemykat - byl to jeden z největších projevů lásky. Tak jsem ho vlastně poznala. Myslím, doopravdy poznala. A nedávno jsem chtěla vědět jak to nese, protože mám podezření, že nesplní, co mi slíbil, totiž vždy tu pro mě být. Ale bohužel, podívat se nemohu, už tu pro mě není. Heslo je jiné. A asi i on je už jiný. Nebo on dospěl a já ne. Nevadí mi to. Jen mě zklamal. Vážně jsem mu věřila, že ho to rozhodí tolik, aby na heslo zapoměl.

Nikdy nevyrostu. 

Poslání dneška?
Děcka, je to příliš jednoduché. Nebo příliš složité. Jde asi o tohle: V rychlíku se dá dělat spousta věcí. Čtení je stereotypní. Stereotyp je občas fajn a občas vás donutí přemýšlet. Mimo rychlík se dá taky dělat spousta věcí. Třeba číst. Já například sbírám programy divadelních představení. A občas jízdenky. Je to pro mě důležité, ale možná bych se těch jízdenek dokázala vzdát. Je třeba rozlišovat mezi důležitým, nedůležitým a budoucností. Já tedy nechci skončit s kasírkou v ruce nebo dělat letušku. A co vy? Seřaďte si priority!