Nedělejte papírové domy.
15. 8. 2011
Tak. Takhle to je, to je největší pravda mého světa, dělat za domácí úkol papírový model domu s nějakým typem střechy, kterému se nadává valbová, to je opravdu největší záhul, co jsem kdy zažila. Je to pracný, lepidlo je všude, kde být nemá a model stejně nedrží :/ Už na něm dělám... I s předvčerejším večerem pět hodin, spotřebovala jsem druhou čtvrtku, první pokus se nepovedl vůbec, vypadá trochu jako domeček, co nakreslilo dítě tužkou, když se snažilo nakreslit dům jedním tahem, ale nepovedlo se mu dojet správně střechu. Prostě hrůza.
Dneska se omlouvám všem, že vám nebudu promlouvat do duše. Ale přesto je dost věcí, které vám chci říct a nad kterými můžete uvažovat. Ale taky nemusíte. Rozhodnutí je jen vaše.
Občas si říkám, proč se na své vzdělání prostě nevykašlu, nebyla jsem to já, kdo chtěl na gymnázium. Rozhodně to nebylo první promítnutí tužeb mých rodičů do mě. A asi ani poslední, bylo to již před šesti lety! Tenkrát jsem se neuměla bránit, ale změnila jsem se, šest let tyranie s vámi něco prostě udělat musí. Změna nastala. Ale asi ne moc pozitivní.
Ale teď, dva roky před maturou, to by bylo blbé odejít... Nakonec... Po těch několika probrečených nocích... asi i chci na vysokou. Ale chtěla jsem na farmacii. To mi zatrhli, že prý "obchodku né!" Ach ano, to byla další rána. Chtěla jsem na lékařské lyceum a zase nic, protože... Oni prostě "nevěděli, že něco takového existuje"... KECY! Všechno to věděli, ale nechtěli mě tam pustit. Nechápu proč. Chtěla jsem tam. Copak nechtějí, abych byla šťastná? Chci být prospěšná lidem a jak to mohu bez vzdělání provést? Jak, když mě gympl nebaví, jak, když tu skoro propadám? Já nechci být na gymnáziu. Nejsem vzdělaná, nejsem chytrá. Mezi vzdělaností a chytrostí je obrovský rozdíl, ale já postrádám obojí. Nejsem ani řádně Múzou políbená, abych o sobě mohla prohlásit, že jsem umělec. Nemohu být nikomu prospěšná, bez matury, bez příjmaček na vysokou.
Ale já chci, co mám dělat? Ničí mě to. Čekat ještě dva roky. Úplně stejně dlouho, jako už čekám od mého posledního pokusu se někam posunout. To nepřežiji. Chci pomáhat. Jsem ve skautu, ale jaksi mě to nenaplňuje. Cvičím Taekwon-Do (= korejské umění sebeobrany - prostě bojový sport), ale to není naplnění trvalé. Učím se jazyky, snažím se někomu pomoci, ale kdo potřebuje malou holku bez maturity? Ani nemám pořádnou brigádu, jen z provize, uklízím otci v práci, ani za to nemám moc peněz. Ale doba je zlá, nikde nejsem potřebná.
Proč Bůh tvoří takové nepotřebné jedince? A nebo proč je nechává čekat tak dlouho na příležitost být užiteční?
"Proč ta holka nezkusí kurz u Červeného kříže?" ptáte se teď možná. Zkusila bych. Ale naši mi řekli, že jsou věci, na které si musím našetřit sama. Ale ví, že já na to nemám. Teď jsem bez prachů. A navíc mi dali jemně na srozuměnou, že pokud chci auto, musím si ho zaplatit. I s řidičákem. A taky po gymplu mě přestanou financovat bydlení. Takže nevím, jak bych to asi měla zvládnout. Jsem švorc, místo abych měla našetřeno na budoucnost, protože toho nejsem se svým rozhazovačným stylem života schopná. Řidičák za tisícovku a auto za milion si opravdu nepořídím. Nájem za třicet tisíc nezaplatím, dokonce ani nájem za deset tisíc nezaplatím. A ani na jídlo mít nebudu. Protože jestli udělám maturitu, kde mě vezmou? Jen s maturitou nemohu taky nic dělat. A navíc...
Naši mi vyhrožují. Vím, že to myslí vážně. Když propadnu, letím na dlažbu. Nevím co mám dělat. V tomhle jsem v koncích. Cítím, že mě nesnáší, jen nechápu, co je drží, že mě ještě neotrávili? Měli by tolik nádherných příležitostí! Je to strach z vězení? Nevím... Utekla bych, ale nemám ani na lístek na vlak, abych jela do Prahy. Pěšky se mi nechce. A nemám kam jít. Chtěla bych pryč. Strašně.
Teď tu naši nejsou, ale nějak necítím tu volnost, co jsem cítila minule. Vím, že až se vrátí, bude to horší. Budu mít provaz utažený pevněji. Ale nemohu se vzpírat. Nemám nejmenší právo. Plnit povinnosti nejlépe jak dovedu musím, je to povinnost vůči nim, za to, že mě vyživují, šatí..., na to si nestěžuji. Chci za to jen volnost a možnost být užitečná! Copak vážně není žádná šance?
Pravda. Pro mě už asi ne. Řítím se do pekel nejvyšší rychlostí. A co s tím mohu dělat...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
