Deník jedné malé ztracené existence

 

 

Kristy, vítám tě. Nikdy jsem nikoho nenutila koukat na moje kecy, nenutím ani Tebe. Ale vzhledem k tomu, že jsi první "oficiální" návštěvnice této... přechovávací místnosti na hloupé kecy, divné názory a výmazy mozku... tak tě také oficiálně musím upozornit, že nejsem taková, jakou si mě maluješ. Nikdo není dokonalý.

Chtěla jsem začít něčím lehčím. Jak to tu chodí? Snažím se vylít mozek a přinutit lidi uvažovat nad některýma otázkama, ale jsou to věci, které za zajímavé či důležité považuji jen JÁ, nikdo jiný to takhle vidět nemusí. Příspěvky jsou adresovány všem, co jsou ochotni je číst a jsou většinou o ničem. Píšu pouze svůj pohled a své pocity a doufám, že to třeba jednou někomu pomůže.

 

jak to vnímám já: Nezáleží na tom, kolik ti je. Záleží, kam se sama postavíš. Ty se hrdě hlásíš k tomu, že je ti čtrnáct a já se občas zapomenu a říkám šestnáct, protože bych si přála, aby to tak bylo. Ty nemáš důvod, proč zpomalovat čas. Já jen hodně žiji minulostí. Ale podle mě ve skutečnosti nezáleží, kolik ti je. Samozřejmě, zkušenosti přicházejí s věkem, ale já nevnímám, kolik mi je, šestnáct říkám ze zvyku, protože jsem se to naučila mechanicky opakovat. Ne proto, že bych se tak cítila. Cítím se jako malá holčička, bylo by jedno, jestli je mi třicet a nebo dvanáct. Stará jsi přesně tak, jak si sama přeješ a nikdo to nemůže změnit.

 

Dokážu vyjít s každým. Ale doopravdy ani nevím, kolik že mi pro ně má být. Taky se po mě chce, abych byla dospělá. Občas chci, občas ne. Nikdo ale nikdy v životě nedostane právo nutit tě k tomu, abys dospělá byla. Já jsem schopná křičet na svého otce jak malá holka, protože mě nenechá mluvit. A vzápětí jsem schopná diskutovat s andělem, jestli někde opravdu je lepší místo pro života na vysoce filozofické úrovni. Ano, s blížícím se večerem se tato moje schopnost snižuje, takže o půlnoci jsem schopná diskutovat už tak jenom o tom, jaká koktejlová paraplíčka by se měla napíchat do kapoty jakého auta, aby mohlo splývat s povrchem. Ano, takovou konverzaci jsem opravdu vedla. A byla docela zajímavá. Myslím, že když se na to svého manžela zeptáš, potvrdí ti, že jsem šíleně hloupá a egoistická barbína a že jsme o takovéhle blbosti vážně psali.

 

Něco, co chcete všichni slyšet, kromě poučení, že ně věku nezáleží? Hm... 

 

Povím vám tohle: Scrubs jsou super! A na Kapihospital hrají milí lidé :)