Deník jedné malé ztracené existence

 Dnes jsem byla u dědy na zahradě odvážet listí. Jde hlavně o tu zahradu. V té první chvíli jsem se cítila.. divně. Ne divně, spíše nepatřeičně. Přišla jsem tam, tu zahradu dobře znám. Chodila jsem po měkkém mechu, zastavila se na místě, kde jsme v létech hrávali badminton, koukala, kolik mechu je na zemi. Přišlo mi to špatné, i když tam mech patřil. Pak jsem si to uvědomila. Ta zahrada vypadala stále stejně, ale nebyla stejná. Byly prořezané stromy, dokonce pokácené některé... Uvědomila jsem si, že jsem jako ta zahrada. Z celkového pohledu pořád stejná, neměnná. Má podstata je stále stejná, stejně jako zahrada je ve své podstatě zahradou. Ale když hledáte detaily... Není to jako když se holka vrátí od holiče. Je to jako, kdyby vám někdo ořezal duši, jinde vyrostla nové květina, zryl se jiný záhonek...
Nevím od kdy nebo proč. Ale já jsem taky jiná, stejně jako ta zahrada. Částečně se na tom podíle *Anděl*, od něhož jsem chytla češtinářsky nesprávné manýry. Například, stejně jako on říkám "Mě to nepřipadne" místo "Mě se to nezdá". A je to vidět i na jednotlivých malinkatých kousíčcích mojí mluvy, která je té jeho poslední dobou malinko podobná. Částečně za to asi mohou i ostatní lidi. ale ne tolik. Jsem jiná, protože jsem to chtěla, potřebovala jsem se změnit, abych viděla...
A co jsem viděla? Dobrá otázka. Vidím. Vidím, že jsem jiná. Myslela jsem, že když se lidi mění, tak se mění k horšímu nebo lepšímu, prostě udělají nějaký krok někam. Ale u mě mi to nepřipadne. Myslím, že nejsem stejná jako před rokem, jsem hádavá a neochotná, ale ve skutečnosti se nic nezměnilo, pořád jsem to já a neudělala jsem žádný pokrok a ani jsem neudělala krok zpět. Stojím na místě. A stále se nemohu rozhodnout, zda je to dobře, či špatně.

Martin měl přijet na bílém koni. Mé oficiální vyjádření k této problematice? Děkuji Ti, drahý Martine, že jsi nesplnil něco, co Ti někdo uložil, bez toho, aby Ti dal na výběr. Takto se odsune čas, kdy se začnou solit chodníky. A čas, kdy bude příšerná zima. 

Není nic horšího, než zima. Všechno je holé, prázdné, čekající, očekávající. Je to drtivé. Všechno ví, že na jaře bude zase teplo a krásně a všechno bude živé, ale zatím je to uvězněno ve spánku. Nedokážu se s tím vyrovnat. Bylo by lepší, kdyby všechno kolem bylo mrtvé, holé proto, aby se už nikdy neobalily větve listím. Ten věčný uvězňovací stereotyp je tak unavující, zničující a vyčerpávající! Kdyby v jeden moment vše umřelo, lidé by si za tři týdny nepamatovali barvy. Lidská mysl je velice limitovaná a tohle je jedna z věcí, ve které jsou lidé všichni zoufale stejní. Možná ví, jak voní vanilka, jakou má barvu slunce, ale neví, kolik odstínů zelené má strom a neví ani, jakou barvu mikiny měl včera kolega z práce na sobě. Lidé jsou neúnosně nevšímaví. Na jednu stranu je krásný pocit vidět něco, o čem víte, že to moc jiných nevidí, ale na stranu druhou... je to tak šíleně smutné! Kdyby zmizely barvy, zítra by si ldé nepamatovali, jak voní máta. Nepamatovali by se na řezavý zápach rzi a ani by po tom netoužili. 
Kdyby zmizely barvy, bylo by spousta věcí jednoduších, pravda. Ale s barvami by odešlo vše - vůně, dotyk, emoce. Lidem by nezbylo nic, než oči pro pláč, kdyby něco takového v té bezedné depresy chtěli podnikat. Ale většina lidí by stejně byla šťastná, že mohou být stejní jako ostatní, že můžou být stejně bezbarví, výkonní, tiší a necitelní.

 

Děcka, vím, že necítíte tentýž smutek jako já.
Ale buďte té dobroty, poslouchejte, prosím.: Myslete barevně, zvládnete-li to. Zastavte se, když vidíte kočku lovící myš. Radujte se z barev obilí. Líbejte sluneční paprsky, ve kterých tancují prachové částice. Zkoumejte, jakou barvu mají slzy. Nemusíte řešit proč nebo jak dlouho, když odpoutáte mysl od času a prostor od mysli, budete svoboní. Budete sví. Nemusíte zpívat ve sprše, nemusíte sledovat východ měsíce, nemusíte si podřezávat žíly, nemusíte být oblečení, nemusíte běžet. Jen žijte. Buďte to vy!