Lidé
Trpím.
Je jen málo lidí, kterým bych se ve svém životě omluvila, zcela dobrovolně bych uznala svou chybu. Většinou, když se s někým pohádám, tak mě to nějak netrápí.
Ale prosím... Nemám tolik přátel, abych je vyhazovala ze svého života, i kdybych chtěla, což nechci. Mezi ty přátele patří převážně lidi, kteří mě vůbec neznají. Kitty, Marcus, *Anděl*, Mia...
Ale teď se opravdu bojím. Neříkám takové ty věty "Už nikdy se nepohádám s ...", protože vím, že to bych stejně nebyla schopna dodržet. Jsem povahy poněkud kruté, hádky mě baví. Ale musí to být v mezích. Většinou, když někomu dělám žárlivé scény, tak ten dotyčný ví, že je to jen naoko. Ale většinou to skončí hádkou. Prostě mě to baví. Stejně jako střílečky a manipulace lidmi.
Bohužel, jsou chvíle, kdy opravdu přestřelím. A opravdu, opravdu mě to mrzí. Jako třeba teď.
Jsem jen malá hloupá holka, co když dostane moc, tak ... prostě neví co s ní. Ale baví jí koukat, jak ostatní skáčou, jak ona hýbe prstíkem.
A teď nastal čas odplaty, musím ohnout záda a omluvit se, protože jsem s sebou do tmy na samé dno stáhla někoho, komu jsem ublížit nechtěla.
Lidé bývají jiní, než jací se zdají nebo jací si myslíte, že jsou.
Například - mám spolužáka. Myslela jsem si, téměř tři roky, že je sexistické prase a hulvát v jednom. Prost to nejhorší, přesto jsem ho měla svým způsobem ráda, neptejte se proč, nelíbí se mi. Nicméně, co chci říct... Dost nedávno jsem se musela zamyslet, jak vnímám lidi kolem sebe. A asi špatně. Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy se mi omlouval, že na naší prezentaci do fyziky neudělal ani ťuk a že není správné, aby ji se mnou prezentoval. Já bych ho vážně nechala, je to milý hoch. Chvíli jsem ho podezřívala, že se ani nekoukl na konečnou verzi, co jsem mu posílala nebo že tomu nerozumí. Ale pak, když jsem se od toho odprostila... mi došlo, že ten člověk je neskutečně férový a přímý. Vážím si ho, je to jeden z těch mála, kteří se dostali do mého žebříčku lidí, co si vážím. Mám ho ráda. Je slušný. A že občas má hloupé vtipy (které jsou občas vážně dobré.)? Takový on je. A já viděla i tu jeho lepší část. Vím, že tam je.
Anyway... Proč to říkám. Já taky nejsem taková, jaká se zdám. A ani Marcus. O tom člověku jsem si již desetkrát opravila obrázek. Nejen, že nikdy nevím, na čem jsem, ale prostě nevidí věci správně!
Říkala jsem mu spoustu věcí. Hromady a hromady, je to jeden z nejlepších lidí co znám. Bohužel, ačkoli se o to nesnažím, vypadá to, že já na něj mám opravdu špatný vliv, systematicky ho sabotuju. Nejsem dobrý vzor pro děti.
Nedávno jsem zjistila, že jsou věci, co nevím. tedy, věděla jsem, že toho spousty nevím o něm. Ale taky nevím nic z jeho okolí. A to mě nesmírně pobouřilo. Řekla jsem mu, že mě uráží, žemi nedůvěřuje. A tasky že uráží!
Ale tenhle člověk moje slova úplně překroutil a tvrdil, že jsem řekla, že mu nevěřím. To přece není pravda! Třeba jsem hloupá nána, vím, že když mi nic neříká, tak bych mu věřit neměla, obvykle nevěřím lidem, co nejsou otevření, ale jemu ano, věřím mu. I když vím, že bych neměla a může to být jen horší.
Chtěla bych se omluvit. Nehodlám se jinak ponižovat, jako běhat za ním, plazit se a doprošovat se. Neudělala jsem téměř nic. Ale přesto... už jsem za ním běžela. Ano, ten člověk pro mě hodně znamená. Díky, že to víte.
Omlouvám se mu. A všem, kterým jsem svou neuváženou krutostí a/nebo manipulací zničila část života, ať už sebemenší. Doufám, že mi odpustí.
