Deník jedné malé ztracené existence

 Nic nehledám, nic nechci, nic nechápu, nebrečím, nežiji. Prosím, nemáte zač, můžete v klidu odejít.

Prodám osamělost věčných nocí za pár uší, co mě budou poslouchat, když mlčím a za pár hádek, které by mohly bavit.

Nevím co mám psát. Propastná samota bílých stěn, které mi toho řeknou více, než mí samozvaní takzvaní přátelé s uvozovkami nahoře i dole, je krásná. Já jsem nechtěla nikdy dospět, ale je čas smířit se a odejít.

Nejlepší je, jak se na vás mladé maminky koukají, když si v dětské čekárně otevřete Lolitu. Šla jsem pro potvrzení sestrám na tábor. Doufám, že nikam nejedou.

Dnes otec v práci povídá - já měla volno ve škole - že postrádá asi tři tisíce. Pak si vzpomněl asi na osm set. A nakonec jsme přijeli domů a zjistilo se, že ta odporná slizovatá hnusná humusácká nevycválaná idiotská hrouda slizu, které bych měla říkat sestra, ty peníze ukradla, i když včera dostala kapesné. A proč? Milý čtenáři, ty to nevíš? Přece, aby nemusela utrácet svoje kapesné!

Zapřísahám Boha, ať mi odpustí, že už v něj nejsem schopná věřit. Zapřísahám ho, aby mi odpustil, že nejsem schopna jí odpustit. Můj život je ukázka pekla, teď už chápu, proč se občas lidi snaží dostat se do nebe. Proto já doufám nedělat nic špatného, ale nedokážu "Milovat bližního svého", "Ctít matku svou i otce svého" - určitě ne oba zároveň - "Být čista v mmyšlení, slovech i skutcích" či "Být veselé mysli". Není nic, co by mi teď připadalo ironičtější.

Nevím, co mám dělat. Jsem sama, ještě ztracenější, než když jsem začínala tyhle zápisy psát. Ztratila jsem svůj cynismus, pro který mě mohl někdo mít rád - zbylo mi jen zoufalství a bezbřehá nahota mých odpudivých problémů. Máte problém? Nejste sami.

Škoda. Kdysi jsem chtěla říkat "Jste člověk? - Nejste sám." Kam ta doba zmizela... 

Je mi to líto. Omlouvám se vám.

I pravil Bůh: Budiž světlo! - I bylo světlo. I viděl Bůh světlo, že jest dobré, a oddělil Bůh světlo ode tmy.
A nazval Bůh světlo dnem a tmu nazval nocí; a byl večer a bylo ráno; den jeden.