Deník jedné malé ztracené existence

 Tak to možná vezmu popořádku.

Voda. Byla to akce pro mě nečekaně příjemná. Možná i pro to, že jsem byla tak utahaná, že jsem usínala kolem osmé večerní. Taky hodně pršelo. 
První den přišel - netuším, pod vlivem jakých látek, ale zjevně toho měl hodně - spolužák z paralelky, aby mi dal pusu na čelo pro štěstí (ne, není na holčičky). Pokud se to k němu nějak dostane, měla bych mu poděkovat. Asi jsem pak to štěstí měla. 
Pak se u mě vystřídali ještě další lidé - spolužák, kterému protekl stan, spolužák, co na jiné lidi příliš chrápal a spolužačky, které najednou neměly kde spát - na noc. A bezkonkurenčně nejlepší vzpomínka? To vám nepovím. Ne proto, že bych nechtěla. Ale byla tam spousta drobností, které se skládaly k sobě. Mokré boty, judistycký oddíl, co jezdil za námi a podobně.

Pak.. eh. Co jsem to jen chtěla. No, to je jedno. Zapomínám.