Deník jedné malé ztracené existence

 Ano, je to tak. Zní to jako úděsná pitomina. Já vím. Při stylu života, jaký vedu a jaký vést chci by se to dalo považovat za přežitek minulých dob. Ale není to tak. Tu úžasnou větu napsal Lev do Anny Kareniny. Nevím proč, ale když jsem jí četla, velice mě ta věta oslovila a pamatuji si ji doteď. To se o spoustě jiných vět nedá říct. S touto větou vnitřně souhlasím. 

Včera mi bylo osmnáct. Bohužel, už nemohu zabíjet lidi beztrestně, zato se ale můžu stát sňatkovou podvodnicí nebo političkou. Téměř beztrestně. No neber to!

Včera jsem se rozbrečela na tréninku Taeka. V pondělí mají být zkoušky. Přeji si na ně jít, ale neumím teorii. Mám neděli, ale pochybuji, že se to stihnu naučit. Ale ano, mistře. Budu se snažit.

A teď. Je mi jedno, co si o mě budete myslet, já si o sobě myslím své.  Děkuju. Proč jsem mluvila o nenávisti a lásce? 
Myslím si, že lidi v dnešní době vynakládají příliš úsilí na to, aby se navzájem nenáviděli. Na jednu stranu je to dnes mnohem jednodušší, prostě někam něco napíšete a máte na světě novou pomluvu. Ale na stranu druhou, v dnešní době to sežere takového času!

Určitě jste nezůstali informacemi nepolíbeni. Vsadím se, že víte alespoň nezbytné minimum o případu pana Týce, který se pokusil v lidech rozvířit emoce. To se mu povedlo. Gratuluji mu. Problém je ovšem ten, že on teď sedí ve vězení. Je to manžel straší sestry mé velice dobré kamarádky, té, kterou ode mě vyštvali naši. Požádala mě, abych se zapojila do protestu, který probíhá. 

Na protest se přelepují hlavy panáčkům na semaforech, aby nebyly vidět. Já jsem v sobě nenašla zatím odvahu jít a udělat to. Přesto bych chtěla náhodné čtenáře požádat, aby to šířili dále i do jiných měst, než je Praha - pokud nesouhlasí se zatčením Romana Týce. Upozorňuji zároveň, že se jedná o činnost, která překračuje meze zákona. To je hlavní důvod, proč já jsem do toho zatím nešla. Nikoho do ničeho nenutím a nikomu nebudu vyčítat, když to - stejně jako já - neudělá. Přesto si myslím, že by se tohle mělo dostat co nejdál.

Tak. Hlavní poselství dneška. Ehm... Jo. Miluji *Anděla*. Ale miluji Marcuse. A kdybych mohla, mnohem raději bych byla závislá na něm, než na NĚM. Ale to bohužel nemohu, protože jsem to byla j, kdo si *Anděla* vybral, ne on. Takže ho nemohu po roce více než roce a půl pustit k vodě.

Stále ještě brečím po večerech, občas i před obědem, když mám tu možnost. Marcus se tváří, že by se vrátil. Pokud mu to vydrží, bude to zázrak - zmrtvýchvstání. Alespoň pro mě. 

Nenávist vám vezme síly, věřte mi. Já třeba v životě nemám nikoho, koho bych opravdu nemusela. Udělala jsem z nich lidi, které bych nechala spadnout z útesu, ale jen proto, že mě opravdu nezajímá, kam lezou. Na těch lidech přece nezáleží! Žijeme v komerční době. A dneska záleží na penězích a vzhledu. Huh. Tedy... Ostatním. Mě opravdu záleží na tom, aby lidi, které mám ráda, byli šťastní. Jen pro ně nedokážu nic udělat, protože mi konvence svazují ruce. 

Když si pomyslím, že podle těch konvencí a konzumně já chtěla žít! A stále chci. Jen jsem ještě nenašla možnost, jak komerčnost skloubit s veškerou svobodou, kterou chci žít.

A co vy? Jste svobodní? Nebo vaše vůle patří těm lidem, co stojí ve výlohách? Zamyslete se. Anebo nemusíte - to už nechám na vás.