Jeden člověk, co mě zajímal odešel.
Uvědomuji si, že jsem doopravdy ještě vlastně nikoho neztratila. Předtím jsem byla příliš mladá, abych si to uvědomila.
Jak jsem na to přišla? Už druhý týden brečím. Samozřejmě s přestávkami a posledních pár dní spíš jen po večerech. Ale je to pravda, už mi to došlo. On už není ten člověk, co jsem znala. Není. Je pryč. Odešel.
Že se občas vrací? I vám se občas zdají sny o zemřelých příbuzných, ne? I ty naše rozmluvy posledních dnů jsou spíš sny. Děsím se okamžiku, kdy se mnou zase zatřepe a řekne "Musíš vstávat Annabee, musíš vstát a něco dělat." Nesmím promarnit svůj život. Nesmím promarnit svůj život?
Proč je to tak těžké? Neptám se, proč chci vrátit čas do té doby, kdy jsem byla šťastná takovou tou jednoduchou cestou, přesně tou, kterou jsem teď nešťastná. To je mi jasné - o někoho důležitého jsem přišla. Škoda. Věčnou čest jeho památce a vzpomínky uchovat navždy.
A jen brečet, když zase píše.
Chci ho ve svém životě. Ale on nechce mě v tom jeho, nebudu mu bránit a i kdybych chtěla, on stejně odejde. Mrzí mě to. Ale nemohi ho držet, nesmím ho oomezovat. Mohu hledat další lidi, ale nechci se vystavovat riziku, že to pak bude stejně bbolet, až odejdou.
Je to nesnesitelné.
Když tu není, když tu je, teď už si nevyberu.
A pak mi zbydou jen oči pro pláč a slzy. Plač, holka, plač.
PLÁČ
PLÁČ
PLÁČ
PLÁČ
PLÁČ !
