Deník jedné malé ztracené existence

 Jsem zhnusená sama ze sebe, jak jsem jen mohla? Chtěla jsem vzít iluze Marcusovi, chtěla jsem mu zlámat jeho sny. Chtěla jsem. Moc jsem chtěla a těšila jsem se na to.

Jak jsem mohla klesnout tak hluboko? 

Slíbila jsem sama sobě, že nebudu nikomu brát iluze. Málem jsem porušila svou zásadu, kým bych pak byla? Kým bych pak byla sama pro sebe? Ach. Jsme tak špatná! Proč už neumím být tak hodná a milá, ukázková holčička? 

Poslední dobou se mi zdají sny. Některé si nepamatuji, ale vím o nich. A děsím se jich. Poseldní čtyři večery jsem probrečela bez důvodu. A ne, nemám menstruaci. Nejsem z těch hysterek.

Možná by bylo nejlepší, kdybych strčila hlavu do vany a pořádně si naplnila plíce vodou. 

A  vím, pročjsem se na Marcuse zlobila. Vzdal se. Vzdal boj. Tak jsem si ho nepamatovala. A pamatovat si ho tak nechci. Nechápu, proč to udělal. Ale vzdát cokoli, to je zbabělost nejvyššího kalibru. Alespoň pro mě. Kdybych věděla, že je člověk, co se vzdává, možná bych to zkousla. Ale on takový nebyl. A já nechci, aby byl! 

Proč jsem musela klesnout tak hluboko, že jednomu z lidí, na kterých mi záleží, jsem chtěla zlámat sny?