Fascinuje mě.
15. 8. 2011
K předvčerejšímu dni jsem dopsala svůj papírový deník. Nemůžete pochopit, co to pro mne znamená. Byla to kniha, která mě příležitostně provázela životem, ukončena byla po pěti letech. Pro vás tahle informace asi není nic, ale pro mne znamená mnoho. Uvědomila jsem si, jak jsem se za posledních pět let velice změnila, bohužel ne k lepšímu, zdá se.
Bylo to takové... náhlé.
Možná vám budu připadat šílená, ale musím i veřejně poděkovat té malé knize, která toho o mě ví dost. Původně to byla suplace za deník, trošku sranda. Nepsala jsem do ní, co se celé dny dělo, vždy shrnutí i třeba několika měsíců a tak, jak jsem si myslela, že to asi píší jiné holky. Ale brzy se to přehouplo dál. I když si teď mysl vylévám zde, budu si muset pořídit papírový deník nový, tam si mohu vylít srdce, přiznat všechny mé šílené výmysly a denní sny.
Ničí mě mé denní sny. Má schopnost imaginace je obrovská, dokázala jsem se přesvědčit, že se mě matka snaží otrávit, že slyším hlasy v hlavě, že jsem psychicky labilní... Možná doopravdy jsem šílená. Právě teď, když jsem se sprchovala, jsem se málem rozbrečela.
Naše třída pojede na školní výlet a já si vymyslela, že po dvou dnech tam z nich budu mít hroznou ponorku a rozbrečím se někomu na rameno. Upřímně doufám, že se to nestane.
Ale uvědomuji si, že jsem příliš sama. Mám přítele přes internet, nechodím ven. Nemám přátele, se kterýma bych někam šla. Novou třídu neznám a když jsem opustila před dvěma a půl lety tu starou, ukončila jsem kontakty. Na jednu stranu oceňuji tu krásu samoty, ale občas mě to ničí. Chtěla bych si s někým popovídat, ale když začnu s rodiči, ani mě nenechají doříct větu. Myslím, že něco není v pořádku, ale bojím se, že se nikdy nic nezmění. Tohle mě žere v některých chvílích nejvíce. Mám takový dojem, že jsem opravdu sama, nemám přátele. Nevím, co mám dělat. Jsem pyšná narciska dokonale přesvědčena o své pravdě, své kráse a o tom, že jak jsem krásná, tak jsem blbá. Proč nezapadám mezi ty barbínkoidní spolužačky, když sama jsem jak panenka Barbie?
Samozřejmě, je tu skauting. Tam mám pár kamarádek, ale většinou o pět let mladších. A Takwon-Do. Tam jsem se rychle spřátelila, hlavně s mladšími chlapci. Jednou, když se na mě rozzlobil za nemístný vtípek Princeznička (že je malinkej a má ulízlo patku dopředu :P), tak se za mnou rozběhl a jeden ten malý... menší chlapec mu skočil na záda. To bylo roztomilé. V Takwon-Do se lidi všeobecně nejlíp seznámí při zkouškách na vyšší pásek. Já jsem nervózní a všichni mají tendenci si se mnou povídat. A já se nebráním, u nich ne.
Fascinuje mě. Kdo? Můj přítel přes internet. Nevím, jak vypadá. Tuším. Ale má tu nejúžasnější osobnost a duši, co jsem kdy potkala. Fascinuje mě, jak je schopný se přede mnou přetvařovat, hrát toho chytřejšího z nás dvou. Za to ho opravdu miluji. I když vím, že pro něj to občas není lehké. Má to se mnou opravdu hodně těžké, jako každý. Jsem netečná a všechno. Ale ani nevím jak... Jsem se opravdu zamilovala.
Zním jako hloupá husa?
Neberte mě vážně: Já totiž jen hloupá zamilovaná husa jsem. Ale která dívka není a nebo nebude? Děcka, vy nesmíte zanevřít na žádného svého přítele. Těch je dnes málo, přátelství je drahá věc. Nekoupíte ho ani za peníze, ani za zážitky. Dnes už ani za slzy a smích. Ale mohly by vám pomoci. Važte si toho, co máte. Mě chvíli trvalo se to naučit. Není to lehké, ale stojí to za to. Pak nebudete sami plakat, že chcete žít. Budete mít někoho, kdo vás do života vtáhne a žít vás naučí.
Bohužel pro mě, já nemám nikoho, kdo by mě vtáhl do života. Pomalu se sama učím žít... Ale svět je krutý. Často se baví věcmi, které mě bolí. Svět vás dokáže dohnat k slzám.
A nebo jen já jsem psychicky labilní, že brečím kvůli každé píčovině.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
