Deník jedné malé ztracené existence

Nesnáším ho. 
Mám ho ráda.
Potřebuji ho. 
Tvoří součást mého světa.
Nesnáším ho. Kéž by to tak nebylo. Kéž by včerejšek neexistoval.
 

Nejvyšší hodnota, kterou já v životě uznávám, je upřímnost. A Marcus, ačkoli to dost dobře věděl, nebyl upřímný. Vůbec nebyl. Škoda. 
Mám své zásady, s lidmi, co nejsou upřímní se nebavím. 
Neříkám, že já jsem lepší, to vůbec. Taky někdy neříkám vše, když se mě lidé pořímo nezeptají, ale říkám alespoň tolik, aby měli šanci vědět, že je něco, na co by se měli zeptat. takže se nebavím s lidmi, co to nedělají. A tato množina se včerejším večerem roztáhla o Marcuse, bohužel. Ale za co bych stála sama sobě, kdybych porušila své zásady?
Samozřejmě, že mě to mrzí. Ano, jsem velice, velice smutná. Ale mám svou hrdost, svou cenu a svou paličatost a to mi pomůže, abych tohle překousla a řídila se svou láskou k pravdě. Stále je na tahu.

Našla jsem další lidi, kterých si vážím.

Pro vás to možná nic neznamená. Ale pro mě mnoho. Ty lidé a víra v to, že znám celou pravdu, to je jediné, co mám. A když se rozhlédnu... dokážu si některých těch lidí vážit. Dokážu.

Mezi takové lidi teď patří třeba i pár spolužáků. Přesto to nestačí. To, že si lidí vážím ze mě ještě nedělá jejich nejlepší kamarádku. Což je jedině dobře, o tom nic. Ale ani úcta vás nikam neposune - jak napsal Tolstoj v Kareninové:

"Lidé si vymysleli úctu, aby mohli maskovat prázdnotu tam, kde by měla být láska."

Ten pán měl zatraceně pravdu. Měla bych ty lidi mít ráda. Ne si jich vážit. Copak to slovo něco znamená? Je to jen slovo. Nikdy nevyjádří pravou podstatu toho vztahu, je to pouhopouhá nahrážka za něco, co bych měla cítit, ale necítím, omluva za to, že to cítit nedokážu. Dost chabá omluva.

Úcta... je to prázdné slovo. Úplně stejně prázdné jako jakékoli slovní označení emocí. Můžete označit pláč. Ale nikdo nedokáže pochopit, jak moc vás bolí, jak moc je vám líto, jak vás mrzí. I kdybyste byly sebelepší vypravěči a měli slovní zásobu bez hranic, pocit nedokážete těmi prázdnými slovy předat. A jen tak předat, beze slov... To už dnes nikdo neumí.

Ani já ne.

Nemohu vím popsat, jak se cítím. Brečím. Nevíte proč, nevíte jak.
Copak jsou emoce? Prázdná slova. Pocity... Ani ty pocity nic neznamenají. Slovy se přeci tak krásně lže! 
Nevím, jak mohou být lidé tak neupřímní. Copak je to vůbec nezasahuje, netíží? Mé neupřímnosti se vyhýbám, protože mě to vážně mrzí, nebýt upřímná k lidem okolo... I kdyby to mělo znamenat stáhnout je do hlubin, zabít je a nebo... se vůbec nestarat.

Prosím vás...
Prosím vás dnes jen o jedinou věc: Pokud máte šanci... Buďte upřímní. Buďte šťastní. Usmívejte se. Smějte se. Skákejte, tancujte, vřískejte. Ale nikdy nelžete, zraníte tím svou duši. Vaše duše je příliš cenná, než abyste si ji jen z rozmarnosti a chtíče ničili. Když něco chcete, stůjte si za tím. Když někam jdete, pokračujte v cestě až do konce. Když lžete... Dějte si pozor, aby to neprasklo.