Deník jedné malé ztracené existence

Na dnešek mám zase jedno depresivnější téma. 

Chtěla jsem vám popisovat všechny krásy světa, jak je mým dobrým zvykem, ale prostě to nezvládám. 

Nedávno mi někdo řekl, že bych se měl objednat na léčbu. Vlastně už to bude tak měsíc zpět. Což je dávno. Ale až dnes jsem se rozhodla převést toto doporučení v něco konkrétnějšího. 

Moje důvody jsou jednoduché. 
Pro: Vždy, když s někým komunikuji, kdo je moje "nejbližší" rodina, rozbrečím se po pěti minutách.; Vždy, když komunikuji s někým, kdo se mi snaží promlouvat do duše, rozbrečím se během prvních dvou minut.; Vždy, když na mě někdo křičí rozbrečím se.; Když jsem chtěla mluvit s tou blekotavou paní z linky bezpečí, jen jsem jí pět minut brečela do telefonu. 
Proti: Budu muset zaplatit.; Budu sedět před někým, kdo mi bude promlouvat do duše a bavit se se mnou dýl jak pět minut.; Budu tam muset zavolat.; Budou se mě ptát, proč jsem přišla.; Budu sedět před někým, kdo bude blekotat něco o tom, že pořád brečím, to vím sama.

Příčemž proti zatím převažují.
 

Vzpomínám si, jak jsme se naše rodina podrobovali rodinné terapii s paní Bazliškovou. Na dvou ze dvou terapií jsem brečela. Ona se na mě koukala a pořád něco říkala a já jsem to nechtěla slyšet. To je taky další z těch problémů. Ten člověk proti mě bude blekotat cosi zmateného, co já nebudu chtít slyšet. A bude se mi snažit radit, což já nechci. 

Zvláštní, že za 50 minut sezení chtějí všichni psychologové 700,-. Všimli jste si toho někdy? Pravděpodobně ne. Tak já ano. Proč ne 650,-? Nebo 699,-? Bylo by to přece psychologicky výhodnější pro ně. Chtějí touhle částkou vzbudit důvěru? Nebo chtějí, aby nad tím lidé přemýšleli?

Ale já mám plán. ►Počkám, až budu mít peníze a pak se objednám. Sice už jsem prošvihla dobu vrcholu mého zhroucení, ale zbyla ze mne jen skořápka. Věřím, že pod jejím povrchem bydlí ta veselost, kterou ukazuji veřejně. Věřím, že se ke mě může vrátit i kdyby to znamenalo probrečet spoustu peněz. Věřím. A v tom to je. Teď už zase věřím. Věřím, že tuhle naději mám, že to zvládnu. I když už nebudu takovou, jakou chci být, přece můžu být lepší. 

Pokud dneska čekáte na nějaký signál, že máte něco udělat, tohle je ono. Pojďte do toho se mnou, udělejte něco. Nezáleží co. Udělejte to. Pro dobro nás všech, pro dobro svazující konzumní společnosti, která se zdá být šedou eminencí v pozadí něčeho velkého a neviditelného. Udělejte to. TEĎ. Tohle je ten signál.