Deník jedné malé ztracené existence

 Nic se nejí tak horké, jako se to udělá. Proto sedím s hrnkem čaje a přemýšlím, jestli budu brečet z toho, jak jsem nervózní a hloupá! Právě jsem si v hlavě vymalovala, jak se třídně nejoblíbenější spolužačky zeptám, jestli za tím jejím obličejem něco je, nebo jestli si doopravdy neuvědomuje, že je úplně prázdná a nesmyslná. Vždycky se tváří tak šťastně. Viděla jsem jí i brečet. Soudím, že za její hlavou není nic, že je přesně tak prázdná jako můj výraz, když přemýšlím. To je přece příšerné, ne? Copak o jde se radovat jen z toho, že v tento moment doufám, že nedostanu trojku z písemky? 

Možná, ale jen možná, jí v hlavě nesedí hlas, co jí diktuje slova když o nic nejde a možná tam má úložný prostor pro čísla a pro písmena, aby dokázala alespoň psát. Odmítám věřit, že ta skořápka s permanentní úsměvem je zaplněna něčím, nějakou filozofií, která se nezabývá jn slovem JÁ. Co JÁ si dnes obleču? Kam JÁ dnes půjdu? Nevěřím, že její myšlení funguje jinak, možná jsem ochotna uznat, že občas slyší slovo TY, když náhodou potká "kamarádku" a vzájemně se vlichocují. Ale nevěřím, že se zajímá o jiné lidi. Ne, to přece není možné.

A teď snad k mým depresivním stavům. Jedeme na vodu. Nemám stan. Nevím jak se to stalo, ale mám dvojici do lodičky. Oceňuji jeho snahu se mnou komunikovat, ohledně toho, co budeme potřebovat a tak. Asi mu to nedělám moc jednoduché. Trochu ho lituji. 
Haha. Teď si vyčítám, že jsem se tam kdy chtěla přidat. Neměla jsem. Nejede nikdo z těch, které mám ráda, snad až na těch pár spolužáků, kterým (doufám) nebudu dělat ocásek, protože to bude příliš trapné. Pro obě strany. I když. S jedním jsem v lodičce. Pracovní název bych jí dala asi ponorka, ale to se ještě uvidí. A prý budeme jezdit celý den, takže pár nočních hodin, to snad zvládnu. Budu spát - nevím kde, máme doma jen takový obrovský - dvoupokojový. A ten bych sama ani nepostavia, natož odnesla. A nevím, co si zabalit. A nevím, jak s jídlem. A nevím.. proč zrovna já? Moje nadšení odpadlo hned jak mě spolužák stáhl nohama na zem. 

Jo, už si vzpomínám. Přišel, jestli pojedu. Řekla jsem, že nevím. On řekl, že jede určitě. A proč jedu já je mi stále záhadou. Každpoádně se mnou v lodičce dlouho nevydrží a pokud ano, na konci mě bude nesnášet. Měla bych mu poděkovat při odjezdu na vodu. Snad si to bude pamatovat až do konce. 

Opakuji se? Potřebujeme nové téma.

Nedávno jsem to řekla. Nesnáším, když se mě lidé dotýkají. Třeba když dávám sestře nejmladší pusu na dobrou noc, to je v pořádku. Když do mě cvrnkne spolužák, to mi nevadí. Ale držet někoho za ruku? Nebo dokonce se ho sama dotknout? Jako dobrovolně? Ne, díky. Radši knihu. 

Ne, že bych byla homofobní. Jen mě reálný svět příliš děsí. Mluvit s lidma, vidět lidi. A na druhou stranu to šíleně potřebuju občas. Někoho, kdo tohle všechno bude chápat, kdo mě vezme za ruku, aby mi to nevadilo, před kým se nebudu stydět jíst a mluvit a spát třeba..