Jdi na obsah Jdi na menu

Daruji cukrovku.

17. 11. 2011

 Jop. Mám v sobě tolik cukru, že by to vydalo na tři cukrovky dopředu. Jediné, co vím, je fakt, že cukr teď nebudu tak měsíc chtít ani vidět. Ale nic víc. 

Jop. Byla jsem zoufalá. Byla jsem v Praze, nenašla sukni a co hůř, musela se vrátit domů a uvědomila si, jak je celá moje existence zoufale zoufalá a nepotřebná. Taky si dost dobře uvědomuji, jak zoufale toužím po lidské společnosti, po dotyku kůže, po vůni člověka... 

Jop. Brečela jsem po cesstě z vlaku domů. 

Jop. To je ten důvod, proč jsem do sebe dostala asi dvě kila cukru a proč teď mám pocit, že další kostka cukru mě zabije. 

Jop. Brečím. To jsem prostě já, naivní a blbá a cukrová panenka a zamilovaná a hloupá a naivní a se zoufalou touhou nenechat nikoho z lidí, na kterých záleží, odejít.

A víte co? Vůbec mi to nepomohlo, celá ta šaškárna s cukrem a Praha mi zvedla náladu jen na chviličku. Mám pocit, že teď je opravdu ten moment, kdy mám nejnižší koncentraci krve v cukru a z mých žil teď asi bude vytékat cukernatý roztok, když se pořežu. i když možná ani ne roztok, jako spíš cukrové krystalky. Ale stejně se cítím tak zoufale zoufalá až mě to fyzicky bolí. Pokud nezačíná pracovat cukrovka. 
Ne, vážně. Jsem osamocená. Zoufale sama a nikdy se nic nezmění. Chtěla bych tu teď mít *Anděla*, aby mi řekl, že jsem naivka, co plácá nesmysly. Nebo Marcuse, aby mi dal pár facek a já byla v pohodě. Ale nikdo tu není. Nikdo. 

A tak si pustím Secondhand Serenade - It's not over a budu přemýšlet, co pro sebe mohu udělat, kromě toho, že si vytáhnu další kapesník. Nikdy se nic nezmění. Ach bože můj, to je tak zoufalé! Tak strašně moc moc moc zoufalé! Už vím, jak se cítí hrdinky románů, zůstávající opuštěné na nějakém malém ostrůvku normálna ve světě, kde už není nic běžného. 

Deprese. Nebo zoufalství. Ale vážně, jsem hloupá malá holka. Měla bych být velká, jsem už skoro dospělá! A velké holky přece nebrečí. Ale já tu brečím a a ni nevím proč. Já bych tak chtěla... Aby to bylo jinak. Abych nebrečela, abych tu nebyla sama, abych nevedla ten prostopášný život, ve kterém mohu jen prohrát. Proč jsem si to vybrala takto? Byla jsem hloupá, ale už nemohu žádat o omluvu pro své chování. Vybrala jsem cestu, po té musím jít. Není kam uhýbat. bohužel ani se kde schovat. Ach bože... *Anděli*, můj *Anděli*... Poraď mi, comám dělat, když jsem na dně. Nezáleží mi na tom, zda se vidíš jako padlý anděl. Jsi můj jediný dokonalý a úžasný a já vím, že jsi stokrát spadl. Ale vím, že pořád stojíš a dokážeš létat. Jsi můj jedinečný a dokonalý snílek, naivní blázínek, kterého miluji až za hrob a nikdo na tom teď nic nezmění. Ale jestli ty jsi anděl, který padl, pak já jsem byla zrozena z ďáblovy tlamy. Ďábel byl také padlý anděl, ale ten už nic andělského nepolodí... Ty ano. Ty jsi jiný padlý anděl, ty jsi můj. A to stačí.

Ano, vím že je hloupé to psát, jako bych na něj promlouvala, když to stejně neuvidí. když o tom ani nemá potuchy. Ale dnes nedokážu vyprodukovat nic, co by mohlo někoho povzbudit a tak to raději řeknu, protože je to to jediné, na co myslím, čím si zvedám náladu. ON. Moje láska.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář