Deník jedné malé ztracené existence

 Chtěla jsem něco psát. A najednou nějak nevím co.

Zařekla jsem se, že Marcuse nebudu otravovat. Znovu. Tak schválně, jak dlouho mi to tentokrát vydrží. Minule to bylo dva dny! Nevím, jestli je to štěstí nebo smůla, že mě nikdy nepošle do háje. Řekli jsme sice oba, že se nic nezmění, ale změnilo se. Slova "Nevím, jak bych moh být na tebe nepříjemný" se dají vyložit různě, ale o to nejde. Jde o to, že dříve by nic takového neřekl.

Pak vám mohu vyprávět, co se stalo ve středu. Na den jsem byla z chaty doma, kvůli laergologii. Co jsem dělala předtím není důležité. Každopádně... Naposledy jsem byla na testech asi v pěti letech, nevím přesně. Určitě přes deset let zpět. Sedím v ordinaci, vesele si povídám s doktorem ... a říkám tohle. Když to doktor zjistil, hlasem, co nepřipouští námitky, řekl: "Tak mi půjčte ruku", mě blbé to nedošlo a on mi rovnou udělal testy. Vždy mi od posledních testů stačilo přepapouškovat "Jsem alergická na Duracef, ale ten se již nevyrábí" a bylo mi ten zbytek bagr. Alergologické testy jsou nové, bezbolestné. Já si vzpomínám, jak mě minule škrábala doktorka v Praze jehlou. Ale teď vzal jen tyčku se špičkou a nic jsem necítila.

Po čtvrhodině čekání jsem tedy cítila. Bolelo to jak sviňka a roztoky smrděly po pylu, strašně výrazně, připomínalo mi to vůni šeříku - pronikavé, hnusné. A výsledek? 11 reakcí z 21 možných, astma mě opustilo, boudík. Tak kdo mě trhne? ;)

Dnes jsme s otcem jeli pro prasklé dveře do truhlárny. Cestou jsme chytli cizí rádio. Jsme v Jizerkách, blízko Polska. Má blbost musí být vrozená, protože jsem se bez rozmyslu zeptala: "A to je ruský?" Nebylo... Otec pronesl větu, jednu z těch, které si budu dlouho pamatovat. "Moje dcera s 18,75% polské krve nepozná polštinu." Huh. Jo, už poznám.

Na chatě jsme od pátku. Měla jsem tu kamarádku, reálnoou kamarádku. Dobrou kamarádku. Myslela jsem si, že se rodina bude chovat lépe. Ale nechovala. Systry byly jako obvykle. Rodiče k nám byli nepříjemní. Jako obvykle. Řekla, že z naší rodiny cítí chlad. Řekla, že kvůli rodičům žijeme uťáple; že se jí u nás nelíbí; že jsou naši příšerní. Nelíbilo se jí u nás. Řekla, že už to nemůže vydržet. A ve středu se mnou odjela do Prahy a zůstala už doma. Řekla, že když to dokážu ustát, tak jsem silná. Připomnělo mi to písničku od Jana Buriana "Anna a její věšáci". Zpívá se: "Říkají 'Ty jsi tak silná, ty jsi tak jiná. Ty vydržíe všechno' Řekla by 'To není pravda', ale tuší, že nemá komu".

Všechno tohle mi řekli. Že jsem silná, že jsem jiná, že vydržím všechno. Jmenuji se Anna. A tuším, že to není komu říct. Mám už jen internetové přátele a ti by to nemuseli pochopit. Mia to ví. Ta mi v dalším životě bude chybět.

Možná to zkusím říct Marcovi. Ví toho hodně, hodně ho otravuji. Teď z chaty jsem mu poslala dost SMSek. Odpovídal. Ale obávám se, že ve skutečnosti ho nezajímám.
Můj *Anděl* ... chci ho vidět. Alespoň přes skype. Ale nevím... Nevím. Připadá mi, že se od sebe vzdalujeme. To nechci. Vážně jsem na něm závislá. Ale nevím, jak by na toot reagoval. Možná je nejvyšší čas to zjistit. Zjistit, jestli by náš vztah přežil nějakou zátěž. vím, že jsem jen mrcha, co z toho vztahu jen bere. Nikdy nebudu schopná něco mu dát na oplátku. Ani setinu toho, co on pro mě dělá. Ale budu doufat. Nechci být ten, kdo mu vezme jeho úžasné sny. Obdivuji ho, je tak silný... Víme oba, že všechno nevydrží, ale odmítá mi to říct. Abych si nedělala starosti... Je to zlato. Miluji ho. Ale... stále se bojím. Chtěla bych mu to vysvětlit. Ale nevím, jestli to zvládnu.
 

V sobotu uvidím po pěti letech bratrance přes koleno. Nevím, kolik mu je (rodina hádá 12 - 15), ani jak přesně teď vypadá (rodina se hádá...). Na to se možná i celkem těším. Což mě dovádí k poznání, že se nedovedu těšit na něco, co bude za dlouhou dobu. Nedokážu se například těšit na to, že budu starší a budu mít děti, jak kolem mě budou ti andílci poskakovat. Proč? Jednoduše proto, že si to neumím představit. Nerada mluvím o daleké budoucnosti. Nerada mluvím i o té blízké... Nevím ani, co bude zítra. Co když mě, konečně, srazí auto a udělá tak, co já chci, ale nejsem na to dost silná? Tak moc bych si teď přála být stejná, mít stejnou rodinu, lidi, co se usmívají, příátele... To se, samozřejmě, nikdy nestane.

Jsem příšerně utahaná. A cítím smutek. Slzy v očích... I to je posun. Dřív jsem bývala kamenná a bez citu. Teď se nenávidím. Miluji své tělo, jsem egoista a narcista, ale v hloubi duše se i za to nesnáším. Za co? za to jaká jsem. Kdo by si mě taky takhle vážil? Jsem troska, jsem nic...

Dnešní point příběhu? 
Děcka, něco vám povím. Ale nebojte se. Jen si to vemte k srdci: Vyvarujte se dopadnout jako já. Držte se svých perfektních životů s jejich malými chybyčkami a tužeb, které nejsou nesplnitelné, když pro to něco uděláte. Doufám, že vám budu alespoň dostačujícím odstrašujícím příkladem.