Deník jedné malé ztracené existence

 Marcus je zase pryč. Všichni jsou pryč, nikdo tu není. nemám s kým mluvit a moje vlastní mysl mi v tomhle ohledu moc nepomáhá. Takže dnes si ty ošklivé věci vybiju na vás.

Nesnáším "svojí sestru", je to píča. Rozhodla jsem se - nejsem sestra svojí sestry. Je to nechutná hnusná špinavá odporná nechutná zlodějka. Urazila bych jí hlavu a vyškrábala oči, kdybych mohla.

Podělala se mi baterka u notebooku. Proč musela odejít zrovna teď? Nemám jí ještě ani půl roku, tuhle novou. Měla vydržet tři hodiny a teď se odmítá jen nabít. Můj note se stal super nemobilním. Nemůžu ho vzít do postele bez toho, že bych ho musela znovu zdlouhavě zapínat. 

Pojedu na krajské kolo olympiády z biologie.

Píšeme písemu z chemie. Neumím to.

Marcus tu není. Kdysi bych mu tohle všechno řekla. A s příspěvkem bych počkala třeba do zítra, až bude o čem psát. Ale jsem osamělá. Ano, je tu Kitty. Ale i když jí mám opravdu ráda, ona nikdy nebude Marcus. Nebude se mnou schopna řešit tyhle jednodudché a přízemní věci, jako třeba fakt, že pociťuji silné sklony k násilí. Tžeba když jsem měla chuť zmlátit malou sestru do bezvědomí, aby konečně zavřela hubu. Neudělala jsem to - ani jsem se jí nedotkla. Ale mohu konstatovat, že opravdu zase začínám chápat, proč matka tolik křičí. Je to ubíjející.

A proto nechci děti. 

Všechno je v prdeli. Potřebuju někoho, kdo by mě poslouchal a věděl, o čem mluvím.