Deník jedné malé ztracené existence

V žáru noci do tvý kůže píšu jméno tvý,
jsi svým pánem, tiše ti to závidím.
Neztrácíš se v dálkách a nechodíš pryč,
pořád jsi tu se mnou a schováváš chtíč. 

Párkrát se tě zeptám,
co tak z toho máš,
udělám ti další jizvu a vím, 
že se mi nezdáš.  

Nechci tě tak zraňovat, 
tak proč to opakuji, 
když polibky mám oplácet 
jiného miluji.  

Odejdeš mi, ale vím,
že přijdeš zpátky, 
po tom všem 
už jsme na odchody asi krátký. 

A občas mě taky mrzí,
že nevidíš a ani nemůžeš, 
třeba když brečím kvůli tobě, 
že nevím, kde jseš.   

Jsi pro mě jako droga 
a přítel o tom neví, 
jsou lidi, co miluji, 
ale moc jich není.  

A zrovna ty mě hrozně mrzíš, miláčku, 
vždyť víš, já nebyla zrozena pro lásku. 
A mrzí mě, že to nevíš, ale nikdy ti to nepovím, 
jsem teď šťastná i když co dál bude ani trochu nevím.